Chci se opít, ale nemůžu
Dnešní zamyšlení bych přirovnala k metafoře. Chtěli bychom úlevu, chtěli bychom svobodu, chtěli bychom účinky. Chtěli bychom zažívat, užívat a v radosti v životě dýchat. Chtěli bychom... ale tím to končí, nebo ne?
Přijď a dokaž, že to není pravda - činem nebo tvorbou ukaž, že tím to nekončí!
Útržky sdělení mi zůstávají v hlavě a znějí jako: Vzpomeň si! Láska prostupuje vše!
Láska prostupuje vše a já mezitím otřásám vědomím lidí, hlavně těch v mé blízkosti. Mám chuť jimi zatřást ještě jednou a pořádně, ať si vzpomenou a už nezapomenou. Chci se opít. A nemůžu. Necítím účinek. Necítím možnost úniku. Faktem je, že tu už nejde uniknout, není před čím a není jak.
Vidím, jak se při naplnění verze, kdy se chce jistým politikem uplatnit superkrizové opatření, vloupávám na tajňačku do práce, do chrámu krystalů..."my precious", říkám si, znavená tím, co se mi vyjevuje, kdyby to bylo lpění, jsem s tím rychle vypořádaná...tohle je instinkt pro mne důležitý stejně jako dýchání. Krystaly ONLINE? Já se snad naučím ten teleport! A pak? Kdo nebo jaká moudrá síla mne bude chtít dát dohromady a hlavně v pořádku dohromady?
Vůle duše.
Vzpomeň si, kdo jsi!
Dnes si udělám jiný den - brutálně si prodloužím obědovou pauzu, pak půjdu později odpoledne na tu hodinku a zbytek se dořeší u čaje.