Co jsou emoce, city? Rozdíl mezi nimi a důsledky v praxi
Emoce – aktuální stav, pocit, nálada. Příčina se nějak cítit pochází z mozku a endokrinní soustavy. Takže lidově je to směs mozkových vzruchů (přenášených neurotransmitery jako serotonin, dopamin) a ostatní práce hormonů z nadledvinek (kortizol, adrenalin), štítné žlázy, pohlavní hormony atd – je to souhrn všech těch dějů.
Když se vyvíjíme, v období dětství a puberty se rovněž utváří nová spojení a posilují se. Včetně vzorců, že podněty zvenčí díky prožívaným a mnohdy opakovaným skutečnostem utváří v mozku a v tělesných procesech paměťovou stopu. Jako Pavlovův reflex – dobré jídlo přijde, když to hezky voní, tak to bude brzy a začnu slintat (jó, tak jsem v minulém životě byla třeba pes :-P).
Když na mě někdo zvýší hlas, znamená to, že se zlobí. Samo o sobě by ta zkušenost nevadila. Ale pokud mám za sebou ze dříve nastaveno:
„Otčím se zlobil, proto na mě křičel, vyčítal mi to, co jsem mu neudělala a za co jsem nemohla, pak se se mnou odmítal bavit“ – utvoří to spojení, že si něčí křik a zlobu mám vzít osobně, protože to nutně se mnou souvisí, lidem za to můžu, i když nevím, jak a není proti tomu obrany ani prevence, snad jen neexistovat a nebýt vidět. Kromě toho, budu mít potíže se zvládáním projevů hněvu lidí v mé blízkosti nebo dalších negativních emocí. Protože dodnes je to pro mě stres, který si tělo pamatuje. I když si vědomě vpravím myšlenku, že se nic neděje, rozbuší se mi srdce a je mi špatně, mám jaksi paralýzu v nohách a těžko se mi mluví. Takže celý proces musím začít upravovat zevnitř, tělesně. Hodně se mi ulevilo po kapičkách z čínské medicíny, které mi rovnaly tyhle hormonální pochody a dávaly mi čas, abych nemusela bojovat s vlastním tělem ale rovnou čelit tomu, co je venku – jaká to úleva!
Spojení je následující: stresová reakce bojuj nebo uteč, následné vzdání se, protože jsem vláčen osudem/jakože kletbou (?) třeba v našem rodě, kdy se neříkaly věci, protože by to bylo perzekuováno, tak se mlžilo, ale mizelo pochopení a snaha se ptát PROČ, následovalo odsouzení dřív, než se poznalo, jestli to je nebo není něčí chyba/vina. Potom je pocit nespravedlnosti, nedůležitosti nějakých citů, vztahů, osamělost, pocit zrady, smutek. Nic z toho nenahrává citům, ne těm příjemným, jako láska, tam není láska, tam je strach, že zase budu citově využíván/a. Pocit hanby a viny, když vám někdo roky káže o tom, že neumíte to či ono a že za každou chybu se platí, vy ji uděláte (už jen z principu, že chybovat je lidské) a tyran bude čekat jako sup nad vámi, dokud ji neuděláte, těšte se, až ji uděláte! To na ukázku, co se umí sejít, když holt nemáte štěstí, narazíte na omezence, který nerespektuje danosti přírody. Když muž jako otec se snaží z holky, navíc s citlivostí na podněty, vychovat silného člověka hlavně na svalech a intelektu, tělesné a psychické odolnosti, zkrátka vojáka. Dokonalý (ne člověk) ale stroj.
Dnes se tomu bráním nadměrným mluvením, sdělováním a hodně do hloubky probíráním – celkem osobních věcí v psychické rovině, v duchovní rovině. Věřím, že tohle pomáhá nejen mě, ale ostatním si uvědomit spojitosti, které nestíhají vidět.
City – jsou výsledkem dlouhodobého prožívání (emocí) vztažených k místu, člověku, situaci, kde tomu předcházely biochemické reakce, které vyvolaly emoce. Z praxe opakované srazy s kamarády nebo s těmi, kteří se mají stát našimi přáteli, jsou proto nezbytné, aby se vytvořil silnější kontakt, pouto. Dnes se možná ten individualismus a svoboda možná přetěžuje, přeceňuje? Nezávislost až tak moc, že se znám třeba s každým, ale tak povrchně, že si sotva s jejich fyzickou podobou spojím jméno, jestli vůbec!
A to navazuje na článek předchozí (Opakované upozorňování na sebe kamarádům). Za nezávislostí a důrazem na svobodu, rozhodnutí dobrovolně všechny a všechno odšmiknout, kdy se mi zlíbí, se ale schovává šílená nedůvěra v onu soudržnost a přátelství jako hodnoty. Strach z citového zranění, že jsem se někomu znelíbil/a, ten člověk mě už nebere vážně, nerespektuje mě ani nemá rád. Jsem mu/jí ukradený/á. Nebo že bude zrazen/á. Proto už nikoho k sobě blíž nepustím a budu se raději nesnažit. Když to totiž udělám, druhá strana se odtahuje. A to nepodporuje pevnost přátelství, nějakého citového (duševního) či duchovního spojení a důvěry.
Proto člověk, který měl těžké dětství a dospívání, se necítí mezi množstvím lidí dobře. A když tvrdí opak, zpravidla k tomu přistupuje technikou povrchnosti, jen tak se to totiž dá zvládnout. A raději moc nenahlíží do sebe, nesleduje své vnitřní procesy a tělo. Pak po letech možná taky onemocní, třeba něčím chronickým.
Dělám si každý den nějakou revizi toho, co jsem musela zvládnout a kde mě to stálo energii, druhý den si promítnu svůj program a nacítím, co mi kolik energie spotřebuje. Když je to něco extra, nasbírám si dopředu, abych se vnitřně připravila tomu vyvinout speciální pozornost, kdy to bude pak možné si užívat, ne přežívat díky tomu, že jsem to zanedbala a nepřipravila tělo například kondicí (spánek, jídlo, celkové zdraví). Lidé toto poselství mohou brát jako možný trénink sebe analýzy jejich schopností, možností a objevování či posouvání limitů.
A poslední věc, taková pikantnější, která se týká těch, co ujíždějí nebo mají k tomu tendenci ujíždět – k sexu, který je tzv. jen mechanická záležitost, tedy prázdný.
Není! A kdo to tvrdí, ten buď měl dosud sex mizerný, nebo kecá! Kecá v tom, že je to jen mechanická záležitost, míň kecá, když prohlásí, že to závisí na tom, co je v hlavě a když chce člověk dobrý sex, tak ho má. Kvalita sexu závisí na kvalitě vztahu, ať chceme nebo ne. Je tomu tak z výše uvedených souvislostí. Když už se žena miluje s mužem, pak se chtě nechtě stejně do něj citově angažuje. Když tam ten cit žena nemá, v mozku to neudělá nic moc, pouhá erotická představa bez prožívání toho, že je tam nějaké sladění ve stylu „na jedné vlně, chceš to a já taky“, prostě ženě k vrcholu nestačí!
Masturbace pak je o vztahu k sobě samé/mu.
Muži se naučili to popírat, jim přece vládne logika a rozum, kdepak city. Proto tvrdí chlap ženský, že stačí přece představa. Proto chlap (asi to nepřizná), ale je to tam taky, stejně potřebuje nějaký základní cit pro prožitek ze sexu. A tak to je. A když říká, že je to mechanické a bez citů, že se ten sex obejde, tak kecá! Bez citů je totiž sex opravdu prázdný, mechanický. A jako žena zase říkám: „Muži, co chceš mít se mnou sex, angažuj se nejprve vůči mě citově, pak teprve se můžeme bavit.“ Jinak se bez toho opravdu budu cítit využívaná až zneužitá. Bohužel také vím, co to napáchá. Když to není vědomé a schválené (consensual) z obou stran.
Naopak láska kvete tam, kde se obecně společně cítíme dobře. Jednoduché, každý ať si pod tím „cítit se dobře“ s někým dosadí, co chce. Je to takové přání, štěstí tiché, které se plní.
Hodně štěstí přeji!