Co se děje s vnitřním a vnějším světem člověka během stárnutí
Jistě jste se přistihli, že víc pozorujete ten vnitřní hlas. Jeho povaha je součtem rolí za ty roky, jak jsme se chovali k sobě samým. Je ovlivněná kombinací těch rolí, skrze něž jsme ho nechali k sobě mluvit - je tam podíl kritika, bratra/sestry nebo blízkého přítele, anděla-rádce. To vyústí v následující příznaky, že vás samotný běh života mění.
1) Srovnáváte - jak bylo před dvaceti lety, před pěti lety a jak je dnes a kolik toho ještě zbývá a kolik toho byste rádi chtěli stihnout a zažít
2) Čas - povaha času, vše ubíhá rychleji. Jako děti jsme měli hodinu za dlouhý čas, co se jen vleče, když se muselo učit a dělat práce nebo na něco čekat. Teď pozorujete, jak čas je potřeba navíc umět vyrábět, aby ho zbylo dost na práci, tvoření a záliby, RODINU a přátele. Přesto nestíháte, den ale není nafukovací a bojujete mezi každými deseti minutami volna z jedné hodiny, abyste jen zavřeli oči, měli si jak odpočinout. A měrná jednotka na plány se pro vás nestává DEN, nene, to je málo odpovědět jen na otázku "Co dnes budeš dělat?", raději se ptát a chystat rozvrh na TÝDEN až 2týdny předem! "Co budeš dělat tento týden?" má pak mnohem větší smysl. Protože za týden už něco snad stihnu i trochu si odpočinout.
3) Méně věříte na zázraky a pánové SAMO a SETO jsou čím dál víc marní. Spíš se modlíte v ulehčení, aby v některých ohledech SAMO a SETO zapracovali a odklidili z pořadu dne "maličkosti", které vám nejdou a hnát je k vyřešení nemá cenu, stojí to úsilí nadměrné a znamená to nehospodárné nakládání s časem. Ve výsledku ony detaily a maličkosti k řešení obejdete a třeba to klapne. To je taková snaha věřit. Protože už ani nepamatujete, kdy jste si pouštěli jen pohádky nebo jim zkoušeli a dovolovali si pohádkám věřit, že je třeba něco mezi nebem a zemí a může být nějakým vyšším principem, silou mocnou vám být zdarma pomoženo. Uvěřili jste, že život je těžký, svět pochmurný a lidi v něm unavení a prázdní nebo přímo zlí. Že se život skládá ze samých jobovek. Najednou i ve vaší rodině a mezi přáteli lidi umírají a o dost častěji místo svateb navštěvujete pohřby...
4) Aaaa, ano. Dnes je ten den, kdy zrovna děkuji, že mě bolí jen břicho a koleno trošinku pobolívá :-) a nic kromě toho mi není a jsem zcela zdráva! Více zajisté pociťujete tělesné záležitosti, nefungují tak lehce nebo se častěji připomínají bolestí. Počet dní bez bolestí totiž většinou s časem, jak jde, tak klesá. Do určité míry to lze zmírnit, výživou, cvičením a umírněnými činnostmi - nojo, nemůžu jít v padesáti na mejdan a řádit tam jak ve dvaceti - teda mohu se tomu přiblížit, ale tancovat pomaleji, nee moc do kolen, nebudu dělat breakdance a nevychlastám 4vodky, ale jedno deci vína a pak vinný střik a doma o půlnoci a nee ve 4ráno. :-D
5) Nejdete do vztahů emocionálně tak naplno jako dřív. Protože jsme uvěřili a prošli body poznání 1-4, tak s tím přišlo i to poznání, že nic není stoprocentní, že náš čas je drahý, neopakovatelný, nedostatkový a energie obvykle též ubývá. Zdráháme se být těmi, kdo udělají první krok a jako první nově do něčeho, včetně vztahů budou investovat. Obvykle už ani nečekáme návratnost času i energie, oplácení nějakých skutků. Novou energii tak můžeme nabrat, když se necháme příjemně překvapit. Proto s věkem je budování důvěry, dávání dalších šancí jen těžší a víra jakoby rovněž ztěžkne, zato přestává být naivní, ano, je složitější nás pak oklamat a citově vydírat. Tahle ochrana ovšem musí jít v rovnováze s ochotou ještě něčemu a někomu uvěřit, třeba, že nás má rád/a. Cítíme, že podobné vzlety a pády, by naše srdce nemusela fyzicky unést, takže vynecháme raději stresy podobné nenaplněné a zklamané lásce. Což si bere zase daň za to, že ono proživání přestává být tak intenzivní, jako zamlada, otupí se. Na probuzení dalších kapacit emočně vůbec vnímat pak potřebujete aspoň nee čtrnáct dní, ale měsíc dovolenou!
A tak to je, když jde čas...a tohle zamyšlení je ukázka toho, jak něco nemít dlouhé, jako ten seriál kdysi--- Tak jde čas. (jestli měl nějakých 14000dílů..!)