Co se dělo předchozí rok a půl a můj návrat 1
Zdravím po delší odmlce. Měla hned několik pádných důvodů a tenhle příspěvek bude osobní, psychologický a ezoterický...no a trochu strohý, aby vyjádřil energie správně. Aby poskytnul návod, jak snadno lze ne/mít najednou život naruby a zpackaný.
Škarohlídům, co mi vyčítali, že jsem hlavou v oblacích, předem říkám: máte, co jste chtěli mít. Můj vřelý přístup k vám, co to se mnou nemyslíte v dobrém, se změnil na chlad a odstup až psychopatickou lhostejnost, kterou jste mi ukázali. Navíc jako byste ji požadovali odemne, abych se tak chovala a nemohla zářit nebo se sama z donucení okolnostmi rozhodla přestat šířit světlo.
Aneb heslo: se..š na mě, s..u na tebe.
Zemřela mi máma.
Otčím se mi opět vysmál a uraženě mi třísknul telefonem, když jsem odmítla se chovat dle jeho vůle. Tentokrát jsem měla být nástroj jeho taktik, aby utrhnul z dědictví co nejvíc pro sebe, ale protože jsem v tom čmuchala levotu, tak jsem na to řekla NE. Navíc jsem pochopila, že o mou přítomnost v jeho životě on nestojí. Takže spolu nemluvíme, on možná z hrdosti a uraženosti a nikdy nepřijde jako první, aby se omluvil, aby se ozval první a jestli čeká, že budu po tom všem já ta první, kdo ZASE udělá první vstřícný krok (to se nestane), tak po těch 30letech koleček znovu dání šance, aby se mohl utvořit vůbec mezi námi vztah aspoň jako mezi dvěma lidskými bytostmi v přátelském duchu, když už to nemůže být jako otec a dcera, kdy mé marné snahy byly odměněny pár dny klidu, kdy se to otčímovi hodilo do krámu, aby mi zase dal naději- planou- pak zpochybnil opět to, jak něco bylo nebo nebylo, jak se mám nárok cítit a nemám cítit (manipulace typu gaslighting)...po tom všem mu odmítám být emoční rohožka a vzdala jsem se mu být podporou, když po 30letech přišel o manželku (moje máma), kterou s přestávkami opakovaně deptal... až měla stresy, nakonec rakovinu. Dědictví jsem se vzdala, abych měla svobodu od otčíma a jeho výčitek a neustálého podezírání mé osoby.
Člověk nesměl být slabý.
Ať mi nikdo nevykládá nic o tom, že jsem se měla chovat jinak, když jiné chování snad nebylo možné. S mámou jsme si volali, nechtěla, abychom s manželem za ní jezdili, na co, když byl doma otčím, před kterým kolikrát nemohla mluvit otevřeně. A pak, člověku s rakem kolikrát je dost blbě, takže si umím představit, že nechtěla, abychom ji viděli trpět nebo v nevolnostech atakdále...
Mám citlivost - a to tak, že v říjnu před rokem jsem viděla obcházet smrt. Letos to bylo znovu, asi třikrát. V loni jsem měla ve tři ráno před zrcadlem kuchyňský nůž pod krkem a říkala si "o co tu jde? vždyť máma přece to nevzdává?!" řekla jsem si, že když myslím na to, že si něco udělám, abych vzbudila rozruch a něčemu horšímu se zabránilo, tak mi asi hrabe, šla jsem to zkusit zaspat. Ale ráno byl pocit stejně hnusný, lepkavý, divný a ne nebyl to covid ani jiná nemoc, jen uvěznil mě systém karanténou bonzování zvenčí, že někdo proti mně už asi něco měl, abych nemohla dělat nic takového, jako podivnými a šokujícími způsoby chránit nejbližší. Na dušičky mi prasknul sodalit, můj oblíbený kámen...a myslela jsem, že se v tu ránu vykašlu na fitko a jedu domů. Bodlo mě u srdce a věděla jsem, že jde o mámu...
Její léčba se prý vyvíjela dobře a měla ten přístup, že je to jen dlouhá chřipka, že zabojuje. Jo do toho se narodila vnučka v létě, tak musela být kvůli ozařování pd ní pryč. Čekala trpělivě, ale o týden poté, co mi prasknul sodalit úplně vejpůl, tak přišel zvrat a volali z onkologie, že má máma metastázy. Dva dny na to zemřela. Na bráchy svátek.
Otčímovi jsem byla dobrá na to, abych řešila věci, co on neměl jak řešit a aby nepropadl do depresí. Ale znepokojila mě zpráva od bráchy, že tam jezdíme prý najednou každých 14 dní, že dřív jsme se tam neukázali, když máma ještě žila - důvody jsou sdělené výše. Manžel nastínil, že nejspíš se tady hraje o dědictví, a že proto si nejspíš otčím myslí, že ho navštěvujeme častěji snad kvůli jeho přízni a tomu dědictví. Tak si říkám, že tu někdo podle sebe soudí mě nebo nás.
Pak jsem psala mail tetě, aby viděla, co a jak. Odpověď mi bylo, že moc řeším minulost, zatímco je v té minulosti tolik neřečeného, že je potřeba to sdílet. Sdělila jsem v mailu tetě, že mi je jasný, že otčím mě odřízne a zbaví se mně, jakmile se trochu oklepe. To se následně necelé dva měsíce poté skutečně stalo. Takže bude hrát on uraženého a mně opravdu nebaví se pořád a marně snažit doprošovat se člověka, který nestojí o mou přítomnost v jeho životě, když si mně neváží a člověku, který se choval ke mně po celý čas spíše nepříjemně a nepřátelsky.
Pak další estébácká osoba se do mého života vpletla - nadřízený v práci. Musí být eliminován ve smyslu vlivu na mně a ostatní lidi na oddělení. My jsme mu byli uměle přiděleni. Nedá se to s ním snést, manýry má jako otčím. V důsledku jeho postojů vůči lidem on tvoří (jak nadřízený, tak otčím, můžeme oba nazvat Rozvraceč) paranoidní prostředí. Rozvraceč vystihuje nejlépe pojmenování oné role - to, co ostatní nebo člověk zbuduje a snaží se zdržovat a vyvíjet, tak přijde Rozvraceč a všechno cenné a důležité pošlape a zničí a rozvrátí - vztahy, duševní rovnováhu, fyzické zdraví, kvalitu života, kvalitu času v práci a doma. Je to všeprostupující jed, kterému se musí zabránit, aby se šířil dál!
Dnes si říkám, že jestliže je tu někdo, kdo může jeho maniackou a kontrolorskou /na úkor lidské důstojnosti působící povahu zastavit, tak jsem to já. Po třiceti letech vím, co a jak bude tenhle člověk reagovat a kde má citlivá tlačítka. Takže si zahrajeme nestydatě mrazivou hru na manipulaci. A navádím kolegy, aby mu dali falešný pocit bezpečí a že se brzy vyřadí jeho nekompetentností sám. Nikdo z něj nebude mít syndrom vyhoření ani mrtvici, nehodlám se rozčilovat. Budu se bavit.
V důsledku vyvolání paranoiy v nás, to v práci mezilidsky vypadá dost na h...o. Buď na to ti lidi přijdou, někteří na to zpětně přicházejí, což jsem za to ráda. Nebo na to nepřijdou a já dál pak budu přicházet o ty, kteří mě podporují tak, jako jsem nejspíš přišla o osoby, se kterými jsem se ráda setkávala, ovšem s neodbytným pocitem, jak jsem sledována a posuzována, jak je mi podsouváno vnuknutí, že je špatné, když se s těmi lidmi vídám často, pravidelně. Pravidelnost mi ale dávala rovnováhu, tu jsem vzápětí ztratila, když se mi řeklo, že čas už se mnou není sdílený dobrovolně, že spíš si vynucuji pozornost. Pozornost pro co? Aby se přátelství vyčerpalo a zůstalo prázdné, bez potřeby sdílet? To jsem opravdu nikdy nechtěla a nechci! Sledovalo se, kdy chodím na obědy a s kým, kde se setkáváme. A pak jsem byla já shledána za tu, co sleduje, ale proč? To se nikdo nezeptá a tím jsem se ocitla já v hodnocení, že kontroluju a sleduju, jenže proč? PROČ?! Protože jsem musela hlídat a byla nucena to tak dělat, jestli opravdu někdo něco nechystá a ve vší nejistotě, kdy máte vidiny, že máma zemře, což se splnilo, máte vidiny, kdy nemůžete svobodně mluvit, aby se s tím ještě dalo něco dělat, protože byste byli jaksi zase nařčeni, tady otčímem, že jste smrt mámy přivolali...tak nic nefunguje normálně a život se rozpadá a veškerý jistoty s ním. Tak si dáváte pozor na každý váš krok a každého člověka poblíž.
Mrazí z toho? OK. To je v pořádku. Ale nenechám si ztrátu těchto lidí líbit. Jistému člověku jsem naprosto stupidně vytknula, že nejede včas domů a nestíhá ani to, co slíbil a jestli pokecáme, když teda už jede (jakože stejně jede pozdě) ..teda já z toho vyšla jako blbka, co ho zdržuje, sleduje jak stíhačka, ale aspoň je díky tomu mezi živými a jeho manželka není vdova a autistický syn má pořád tátu! Teď už je ten člověk mimo nebezpečí toho, "co je mezi nebem a zemí" (často jsem měla vize, že boural při cestě z práce nebo ho někdo srazil a jednou měl skutečně prasklé zrcátko...a pak vize, že mé pole éterického těla se roztáhlo na průměr asi 30km! a tam jsem jeho auto chytila za zadek a přibrzdila ho, aby se v koloně do zipu neskřípnul a nevyletěl ze stavby... staví se tam nový most). Ale teď už je to v rovnováze energeticky, takže jeho hlídat už nemusím.
Já tátu vlastně nikdy neměla, biologický stál za prd, navíc to byl zase lhář a manipulátor, co neznal hranice. Lhali si a vyčítali v naší "rodině" snad cokoliv. A já to chci zarazit. Bojem je to marné, takže odříznutí je už to poslední, co mi zbylo. Ale vzniklo odříznutí od těch, pro které znamenám zřejmě příliš málo nebo mě ti lidi přímo nesnáší, takže z jejich strany žádná vstřícnost a podpora nepřišla a ani nemůžu čekat, že kdy přijde.
Pak tu bylo zase z hlediska systému něco, co mě chtělo připravit o manžela a o nejlepší kamarádku. Jakoy to něco vědělo, kam zapíchnout prst příště, aby mě nepřízeň osudu co nejvíce zraňovala a ubližovala. Nuže, očkování na to je. Odcizení. Odstup, psychická nezúčastněnost. A nikoho k sobě nepustit.
Paradoxní je v čase adventním, že říkám o citovém chladu. Přitom je z toho jasné, jak toužím po klidu, objetí a přijetí a nějakou i dávku spolehlivosti těch pár přátel, co si nenechali nakukat pomluvami to, jak se se mnou nemají bavit a jak jsem hrozná a cokoliv negativního. Na to odmítám hrát.
Přeji si tak, protože konečně si chci užít klidné a svobodné svátky. Nejhorší z utlačování a znásilňování je znásilňování a utlačování duše. To nejde tolerovat. Nedělejte nikomu Popelku nebo Matku Terezu, ať váš život může být lepší a nenechte ho příliš klesnout, aby neskončil v troskách.
Trápí -li vás svět výčitek, dovolte si to nahlas, klidně veřejně, říct a pokud dotyční to vůči vám myslí dobře, mají vás rádi, váží si vás, tak jistě pochopí, že jste se rozhodli zvolit svobodu a že možná se k vám nechovali nejlépe, že jim nabízíte cestu, kde vás výčitkami přestanou dusit (a vy nebudete pokračovat též ve výčitkách na ně). Jinak holt volíte raději odloučení, protože je pro vás déle neúnosné s nimi trávit, tedy spíše ztrácet čas, co jinak může být hezčí.
Ještě mě změnila arogance jednoho asi taky ex-kamaráda, co se obklopuje ženskými celkem rád, někdy až dost. Když jsme po dlouhé době měli možnost v klidu pokecat, řekl jen: jsou tu i jiní lidi.
Tak závěr z toho: OK, tak jsem šla za jinými lidmi. Když neocenil to, že jsem mu chtěla pozorností dát najevo, že jsem vděčná, že mě občas podržel, když bylo zle (v den smrti mámy mě hodil k babičce, strejdovi..abych to měla jak říct a všichni bydlí v jednom městě a pak párkrát, když na mě sedla nakonec ta deprese).. místo toho jsem se dočkala oportunistické reakce. Takže si mě neváží, když jsem mu chtěla říct: dávám přednost Tobě před pokecem povrchním s třemi sty lidmi. Na druhou stranu mi on nemohl poskytnout to, co bych potřebovala. Kotva v podobě táty či staršího bráchy, které jsem úplně nebo vlastně vůbec neznala. Jistotu jednu za tu jistotu, o kterou jsem přišla. Citovou díru jsem se snažila zalepit skrze kamarády, když není v pohodě rodina.
Syndrom Atlase, tak by se dal můj problém nazvat. Už bych mohla začít praktikovat to, že si odlehčím a nemusím za každou cenu řešit vše, rozumět všemu, dávat do pořádku svět. Je velký rozpor mezi mou představou o světě v pořádku a míru, kde lidi nemusí mít problém si sdílet volně myšlenky a rozebírat věci. Namísto řešení zpětně, že jsem něco řekla v nevhodný čas. Za to jsem asi pranýřována nejvíc.
Já se nehodlám cítit špatně za to, když najdu po delší době zase jednou odvahu k sobě někoho pustit blíž a bavit se otevřeně. Nehodlám se cítit špatně za to, že to lidi označují jako naivitu. Nehodlám za to déle platit. A tohle je forma mého odboje!
Stejně si dovolím zářit k těm, kteří o to stojí! Za to s takovými lidmi, když už s nimi budu, tak naplno.
Dokud si dovolím říkat o vidinách manželovi a té kamarádce, tak se mohu takřka spolehnout, že tím je mohu varovat a dá se předejít komplikacím. Takže teď jsou oba v bezpečí.