Jak a kdy nejlépe přečíst karmu – posun v sobě
Je pátek ráno a připadám si jako po flámu a s pocitem,
že mě někdo zbil. Jak se došourám do práce, nedokážu si představit. Prostě to
udělám a zkusím to dojít. Křeče břicha nepolevují, navíc mě ztráta krve dost
vyčerpává, chce se mi spát. Hormony a teta Irma udělají své. Pak jdu pro
krystal nově vypěstovaný, zdravím kluky na pěstování (oddělení) a že ten výlet
s nimi dneska nedám, páč samá křeč a ten pocit zmlácenosti. Vezmu krystal
do ruky a --- úleva! Jaké štěstí, během pár vteřin bylo po bolestech, jako když
utne. "Tybrďo, kluci, mě přestalo bolet břicho, jak jsem ten krystal vzala!"
Tak se ozval jeden z nich se žertem: "Máš nějakou
úchylku, jo?" Začli jsme se smát, já teda hlavně prožívaným stavem uvolnění.
Mno, mám informaci v buňkách, v těle, v krvi, že mé tělo reaguje
automaticky na krystalické energie. Podvědomě nebo vědomím všeho vědomého, tedy
buněk i krystalů se mi spustí reakce podobná té, která hovoří o příbuznosti
nebo energetické výměně blízkých bytostí. Proto se mi uleví při těžkém menzes,
když držím krystal. Proto se mi zdají sny, že rodím krystaly. Ale tohle těžko
nějak vysvětlovat klukům. Zkrátka druhá čakra, i ta první nebo už mám celé tělo
s krystalickými energiemi, takže takto se projevuje mé bytí, sexualita,
tvořivost... a asi bych mohla pokračovat, co ještě dalšího. Faktem zůstává, že
hormonální hladiny reagují u mě na krystalickou přítomnost, takže to cítím.
Jestli se v knižkách od Barbary Marciniak psalo o přeměně DNA člověka, tak
tohle je asi to ono. Nějak to již začalo a na každém se to může projevit jinak
a s různou intenzitou, jiným dopadem.
Rázem se z dospělého člověka může stát puberťák,
protože je podroben znovu zkoumání vlastního těla a jeho reakcí, jaké se
změnily. Před patnácti léty by mě třeba dostal hezký kluk do kolen, dnes to se
mnou nehne. Dnes mě do kolen a příjemně dostávají právě léčivé a uvolňující
esence krystalické říše. A je to hlubší než o použití krystalu té jisté
geometrie a tvaru připomínající pánské přirození.
Prostě to řeknu. Protože vím, že to tam v představách máte,
jen to nechcete říkat nahlas. I ten žert kolegy na právě onu představu
poukazuje. Ve skutečnosti, ačkoliv bych se mohla uspokojovat těmito představami
J, ale nejsem schopna
podniknout tuto činnost, protože pro mě to je stále bytost - ke sdílení a
komunikaci, k jinému typu propojování než abych si ju strčila do p...i.
Popravdě to fakt nejde. A ani nemá smysl to tak dělat, když paradoxně k hlubšímu
propojení může dojít na dálku, bez fyzického kontaktu. Energeticky. Takže možná
se tomu zasměju jako vtipu, ale ke zmíněnému praktikování se uchýlit-úchylit
nehodlám.
Ach a navíc ty sny na dnešek, vůbec mě to nepotěšilo. Chtělo
by to navštívit druhou babičku, tu jsem ve snu viděla a bylo to s ní nijak
valné. Oči měla zakalené, že už neviděla a nepoznávala lidi, chvíli na mě
reagovala, že jsem to teda já, pak zase začala na lidi: "Já vás nechci, běžte
pryč!" A pořád dokola. Slepota může znamenat, že skutečně odchází, no měla bych
ji navštívit, je to tři měsíce, co jsme se neviděli. Ona se stará o dědu, ten
je na tom aktuálně hůř, babička jenom trochu hůř vidí nebo slyší, občas ji
pobolívají ramena, protože všecko táhne v tom životě a všecko sama.
Vždycky byla taková vitální, až moc lítací, ve spěchu. Já to mám trochu po ní,
ale zase vím, kdy šikovně vydechnout. Nepovažuji se za tak tvrdého dříče, jako
to má babička.
Ještě setkání s mým biologickým otcem, na který
nedošlo, páč tam byla ta jeho současná ženská, to se mi moc nechtělo se setkat
s ní, tak jsem se na to vykašlala. Ale dnes po úplňku a ještě o měsíčkách
se mi projevilo přesně to, co má babička ani máma nedovedou vyřešit. Protože v našich
větvích ženy umíraly dřív, protože toho nesly na sobě moc a vždycky samy. A
věta ze sna "Já vás nechci, běžte pryč" je přesně to karmické, co vidím, že jak
babička, tak mamka mají v sobě, že lidem se nedá věřit a že nikoho u sebe
nemít je lepší, sice na všecko budu sama, ale stejně dneska, co si člověk
neudělá sám, tak nemá, vždycky čeká někde nějaká zrada nebo se ten člověk
stejně na mě vykašle anebo to, co nabízí, bude jalové. Radši sama, lidi jsou
problém.
A to cítím, že má tendenci obsazovat i mé pole, hatit mi
záměry. Jako dědictví babičky a mé mámy. A pozoruji, že v momentech, kdy
potřebuji vykonat životní změnu, jsem nucena přesahovat rámec vlastní důvěry
(tedy té důvěry k lidem, jaká mi po výchově a zkušeností s nimi zbyla).
Ačkoliv mi rozum říká, že to nevyjde, protože zase někdo bude sledovat jen
vlastní zájmy a v tu chvíli se musím NUTIT do toho přesvědčení, že to tak
není, že to myslí upřímně, že jinak by tu nebyl a neříkal mi, že nabízí
pomocnou ruku.
Tak například s těhotenstvím, porodem a dál. Kde mámjistotu, že tu bude pořád někdo, když by mi mělo tělo vypovědět službu, kdo tonezbytné zastane? Když budu nepříčetná z bolestí porodních, že se na měnějaká podpora nebo těm, kterým jsem se rozhodla odevzdat v kritických chvílích,nevykašlou nebo dokonce neuškodí dítěti/mně. Podvědomě se nedokážu ani tolik vespolečnosti lidí uvolnit, mé pole potřebuje daleko víc prostoru, a ten, co sedíteď vedle mě, cítím, jak mi jaksi překáží, protože je na mě moc blízko (2metryode mne, pro mě je to blízko, i když společensky to by musel být ke mně na ménějak půl metru). Ale u krystalů vnímám to útočiště, prostor, kde se můžu uvolnita dovolit si být jakkoliv šílená, jim to vadit nebude a zůstanou se mnou. Užjsem se zas hezky vypovídala, jdu ke krystalům ještě transformovat tyhlekarmické jedy. S lidskou povahou a její mentalitou, s nastavením mentalitytotiž nejsem spokojená, nedokážu s ní dlouho ladit, ani když se o topokouším. Je to zbytečná křeč. A kolikrát už jako malá jsem si připadalane-náležící lidskému světu, někdy to byla robotika, jindy víla, pak zase mrak ablesky, prostě cokoliv a člověk se u mě posouval někam si do dáli ve smysluztotožňování se. Již jdu.