Jak se uvolňovat z přebytečného napětí
O čem je dnešní doba? Příliš uspěchanosti. Už jako malá jsem na uspěchanost reagovala zmateně, pověstné dusno mezi lidmi nebezpečně vzrostlo a to mě činilo náchylnou k senzorickému, vjemovému přetížení, bolestem těla, protože se tím tlakem již v útlém věku uměly mé svaly natolik ztuhnout, že mi i v těch osmi letech jakoby na krku visela čtyřicítka.
Obecně se neřídím ale jen mými pocity, myšlenkami a identitou (podle human designu – tzv. otevřená centra), ale je to směs toho mého a okolí. Čímž to celé věci napříč mým životem komplikuje. Mám se tím pádem zabývat na jednu stranu celosvětovým děním a souhrnem „duchovního průměru lidstva“, těžší je ovšem umět se tzv. včas vracet k sobě a umět rozlišit, co je tedy opravdu mé a co není. Zase to vede k zahlcení, nutné je potom řešit to občasným usebráním se do ústraní, pročištěním (kontemplací, meditací, kyvadlem…) a vypnu nejlépe tím, že aspoň na chvíli přestanu řešit temna světa, odpady lidí. Asi tak jako nesleduji zprávy, stejně ke mně nějaké informace o dění dorazí. Přestat se rozhlížet a věčně analyzovat ony příčiny něčího zběsilého chování, jaké připomíná krysí závod, závod s časem, cynismus a aroganci (ten seznam je jistě mnohem delší).
Vypnout mobil nebo alespoň skupinové chaty, ty totiž jsou také zdrojem zmatku a umělého pocitu „To nestihnu, to nezvládnu, každý má jinou představu, achjo, my se zase nedohodneme! Proboha!! :O“ Jsou to tyhle úzkosti (většinou).
Opravdu a současně ve vší obecnosti je tahle touha zpomalit asi nejlepším řešením i přínosem pro fyzické zdraví, uvolnění kapacit pro nějaký osobní rozvoj. Ale hlavně přirozeně. Potkávala jsem těch lidí, kteří by furt chtěli něco čistit, zase ale plynoucí z programu „nejsem dost, jsem špatná temná duše, hříšný člověk, takže furt se musím čistit“ – ano tak moc, že už nedělá ten člověk nic jiného a to „běžné žití“ jde totálně stranou, přitom tam není nic k odstranění nebo změně přístupu než opravdu jen tohle: Zvědomit si, že jsem dost dobrý/dobrá a pro úplnost postačí ona „průměrnost“ a dělat jen ty věci praktické, občas do toho se pověnovat sám sobě, nějaké sebereflexi a tvoření (umělecký, zahradnický směr, protože za tím vidím zkrášlování světa a přinášení plodů díky Zemi…), péči o sebe a rodinu mít v rovnováze, vést k těmto návykům členy rodiny.
Ať se nám daří uplatňovat poklidné žití, i když napříč změnami ve společnosti je to stále ve fázi porodních bolestí a trvá to a potrvá roky, možná desítky let, než přestaneme pociťovat ten rapidní proti-tlak od současného systému, který se nás snaží tlačit zpět do těch stresů a nepohody a nutnosti se pak potýkat i s chronickými zdravotními problémy jako důsledek. ADHD je též jistý hlas ponoukající ke zvolnění a upuštění nátlaků ve společnosti. Když se zeptáte dětí, nebo dnešních dospělých s ADHD, CO jim způsobovalo neschopnost reagovat „správně, obvykle“, tedy bez výpadků a výkyvů nálad, bývala odpověď: „Moc (tvrdá a často zneužívaná autorita na těch, kteří se nemají jak bránit- bezmoc) a moc lidí (množství a přehlcení, atmosféra, v níž snadno vznikne křik, konflikt), dusno mezi lidmi, kteří mluví jinak, než jak to cítí, nesnesitelnost přetvářek, uspěchanost! Všechno hned a panika POMOC, nestíhám, no, a když to neudělám hned, zapomenu, budu za blbečka.“
V dospělém věku pak aby měl člověk věčně seznam věcí nutných udělat v ten který čas, klade to ohromný požadavek na sebedisciplínu, neboť chybí pojem o čase či je zkreslený (tady je pokřivený pohled na ADHD = nevychovanost, nepořádnost). Ale je to každodenní boj to jenom zvládat. Taky by to chtělo od úřadů trochu milosti (objednávání schůzek a realizace v termínech – nemůžete chtít jeden dokument po člověku do 5pracovních dnů, když od jiné instituce mu ten dokument vystavit mohou až za 6 týdnů! Ať se ony instituce vzájemně zesynchronizují. Přičemž se to člověk-občan dozví v ten den, že má podniknout dané kroky, od kdy se těch 5dní počítá – a vidíte, to nefunguje!!), ale to je zase na dlouhé rozebírání.
Tenhle měsíc a hvězdné konstelace, novoluní v Beranu, zatmění Slunce v Beranu, úplněk ve Štíru a Pluto zde ukazuje touhu po osvobození se z odsuzování a strachů, že budu společností odsouzen/a nebo zavržen/a blízkými, protože zvládání života „podle jejich stylu“ je pro mě nemožné, musím podle sebe, a proto jsem ten kacíř a musím experimentovat (zase profil z human designu), protože nové věci a způsoby, jaké též mohou fungovat a pro lidi jako jsem já třeba lépe, se bez zkoušení na vlastní pěst neobejdou. Žádný pokrok a objevování se totiž bez experimentů neobejde.
Jo, jsem ta, která když není hodná a poslušná, tak je snadno odsuzovaná, kritizovaná. A priori – víte, jak to působí? Ano, že si pořád stěžuji, když to opakuji světu. Ale musím to opakovat, abychom se všichni poučili v toleranci, ohleduplnosti a pochopili dynamiku zkušeností a jejich otisků do naší psýché. Abychom uznali vliv a tím byli schopni jít dál. Mimo to věřím, že neustálá kritika vypne klíčovou citlivost, aby se člověk mohl rozvíjet. Proto tenhle odsudek neřeším – soustředím se na to, že mnozí rodiče jistě chápou v dnešní době, že i to dítě přehltit kritikou se nevyplatí, ono totiž ten sluch pak vypne a nereaguje vůbec. No a já se konkrétně stala tou, která už na odsuzování a kritiku mé osoby nereaguje, pouze propaguje to, co se tu stalo KDYSI a stane se to ZAS, pokud budeme jeden ke druhému arogantní, bezohlední. Není to výhružka, strašení, je to fakt, s jakým se stávají věci.
Hezky vypneme, nacítíme klid a negativismus? – zbavme se potřeby ho negovat, aktivně jen dál můžeme dělat to, co vnímáme jako nejlepší na svém „malém osobním poli“, pak si můžeme dovolit zdravě ten negativismus ignorovat. Pokud je to jenom ignorování bez přičinění se k vlastnímu zřízení spokojenějšího žití, tak je to lhaní si do kapsy, nefunkční popírání. Buďme jako lidi pořád lidští a hlavně ne úplně dokonalí. A tak je to, jak má být.
Už jsem byla dost dlouhá ve sdělení, snad i výstižná a snad si z toho něco vezme ten, kdo to potřebuje a nebude to vnímat jako zase mou snahu poučovat – má sdělení jsou totiž nejprve uvedení problematiky a pak náhledy k řešení i jakési osobní přání.