Jak si přestat blokovat radost z dobrých vztahů
V příběhu ohledně nedovolení si proudu radosti se odehrává spousta domněnek v mysli Tvé. Jak si to urovnat? Jak přestat mít nálady od jednoho extrému do druhého jen proto, že chvíli si myslíš, že Tě všichni mají tak rádi, že nevíš, jak jim to oplatit, aby ses necítil(a) nepatřičně, anebo si blokuješ radost z těch chvil, aby si to někdo nevyložil chybně tak, kdy výsledkem je syndrom nezaslouženého štěstí, lásky. (Tento pocit je podobný impostor syndromu, kdy se cítíš odměněn za práci až moc dobře na Tvé mínění, než si podle Tvého názoru zasloužíš, též jako podvodník si můžeš připadat. Hodně známé z kruhů vědeckých například při udělení Nobelovy ceny.)
Protože se to ve Tvém okolí v době dětství a dospívání nenosilo! Protože v USA se to nenosí! (Tady ta politika sociální zažívá časy krušné.)
Protože všude v médiích slyšíš, jak se hned po projevů náklonnosti a sympatií dle modelu USA jedná o sexuální obtěžování, a tak radši neprojevíš nic a bráníš radosti ze vztahů, aby nedošlo k neporozumění a omylům, co zanechávají šrámy na duši. Jaká nerovnováha v tom je! A pak jsi souzen(a). Že jsi nebyl(a) dost věrný/věrná. Že sis dovolil(a) být vstřícný(á) k někomu a je Ti to vyčítáno jen proto, že má opačné pohlaví!
No doprčic! Kam jsme to jako lidstvo dotáhli?!
Hodně se zlobím. Na odmítnutí možnosti setkávání a komunikace na vlastního staršího bráchu. Ano, zlobím se na to, jak tohle odmítnutí z jeho strany v mých šestnácti letech vzniklo, na skutečnost, že jsme si tak daleko a nejde to již opravit, jsme jako rodina rozsekaná v kontaktech, nedopátrám se. Zlobím se na to, že jsem v tom byla jako ta, co žádala a byla „ta dotěrná“. A také na to, jak to umí bolet. Odpuštění a milost přichází ve chvíli, kdy se mi vrátí to, co mi chybělo. Tolik Vesmír lásku ukazuje, že mi po letech chce prostřednictvím jiných lidí tu lásku bratrskou a vzor podpory projevovat!
A je mi do pláče. Asi po uvolnění toho tlaku, únavy, vyčerpání. Toliko snažení a nic se nedělo, ba naopak, čím víc usilování bylo, tím se to horšilo. Teď jen přijmout, že se věci nějak dějí, zachovat si hranice, nezávislost a neříkat a neřešit tolik. Ale tu radost, nějak toužím se jí nechat pohltit, byť na okamžik. Avšak se potřebuje na hranice trochu zapomenout a nenechat se přemýšlením toliko o nich trápit!
Jak důležitá je rovnováha a vzor „tak akorát“!
A děkuji za něj. Děkuji Vesmíru, že mi posílá do cesty ty správné lidi.
V praxi existuje cesta, jak takové téma zpracovat. Berme v potaz, že se může jednat o kolegy(ně), přátele v práci. Nebo se jedná o ty, kteří se pro nás čerstvě stávají přáteli.
Abyste nepropadli závislosti na setkávání, dejte si mez, že se potkáte třeba příležitostně a zrovna něco (z oblastí koníčků, příhod, potíží nebo radostí) si sdělíte. Dejte to tak na debatu orientačně deset minut a pak pokračujte v tom, co jste zamýšleli (pracovní úkoly, po cestě do krámu nakupovat atd…)
Můžete si domluvit pokec nebo sraz na určitou dobu a třeba jednou týdně. To je takový mými zkušenostmi ověřený ideál četnosti setkávání s přáteli mimo práci za předpokladu, že již máme vlastní rodiny. Aby nedocházelo k zanedbávání těch přátel ani rodiny.
Komunikujte. Čím pravidelněji a čím více událostí těchto setkání a povídání budete mít, tím jistější si budete vlastními i jeho/jejími či jejich hranicemi. A ubude dilemat typu „A co když si to někdo bude nějak vykládat? Co když nás pomluví? Vždyť nám to může zkazit rodiny!“ A to přesně jsou domněnky, jaké kazí a blokují radost z těch vztahů. Které nemusejí být postelové, nemusejí znamenat hned nevěru. Takové domněnky jsou společenské konstrukty, jaké vznikají na podkladě touhy po dramatech, peprnostech a zálibě se v nich nimrat. Vážení, milí lidičkové, to mě již nebaví, a proto z toho nadobro odcházím. A vítám svobodu a radost! Z toho, že tu jsme a jsme spolu.
Setkala jsem se s tím, že jsem se více bavila s kamarádkou, kdy nám lidi říkali, že jsme snad sestry. Anebo ještě víc ulítlé to bylo, kdosi tvrdil, jestli spolu bydlíme a jsme lesby. Tak po takové době si je člověk rozhodně jistý a směje se těmto výrokům. :-D Navíc se říká „člověk míní a Bůh mění“. Také jsme si my dvě myslely, že naše kamarádství vydrží déle, ale zjevně po pěti letech toho bylo, hmm, tak akorát.
Jak vím, že toto je ta správná cesta? Když tyto řádky píšu, cítím uvolnění, pokoj, mír.
Hlavně chce si to dohromady ujasnit ty hranice, aby nemuselo docházet k omylům ze žádné strany. Už jen pro dobrý pocit ze sebe samých je lepší to nepřekračovat a nemuset pak litovat, když by bylo pozdě. Například za sebe musím říct, že mám hodně silnou emocionalitu i analytika. Také mě přitahuje všechno a všichni, co jsou v rámci synchronicit a kosmického ladění, tj. rezonujeme a jedeme ve stavu na stejné vlně. A proto je pro mne rovnováha a její udržování nezbytné! Abych nepoškodila ony dary Vesmírem věnované.
Je v tom má slabost i síla zároveň. Vnímám v tom z primitivního hlediska sexualitu, ovšem tohle je hlubší, přesahující a toužím a vždy jsem toužila po přesahujícím. Sex jako takový pro lidskou, biologickou formu představuje možná potěšení (teď přijde slovní vtip: asi-milování, hehe, jsme borgové, budete asimilováni, odpor je marný) a prostředek umožňující se biologicky replikovat. Je to zdlouhavé a komplikované. Je proto lepší zvolit si partnera/partnerku, máte štěstí, pokud je i tou blízko-duší, s jakou žijete a založíte rodinu.
Však duše jakožto inteligence kosmické lodi z budoucnosti to prostě tak mám nastavené. A neshledávám jako dobrý nápad to přeprogramovávat. Asi se mi vrací zpět i posádka a tuhle nabídku, dar od Vesmíru bych rozhodně neměla odmítat a bránit průchodu radosti za to. :-D Proto tolik potřeba rovnováhy mezi přáteli, okruhem přátel a rodinou (a prací a čím ještě? Byl by to dlouhý list). Radost a vděčnost si nyní mohu dovolit bezpečně prožívat, prociťovat.
Nakonec, proč je to vykomunikování hranic tak důležité? Vyplývá to z faktu, že pro každého člověka ty hranice jsou jinak dané. Pro někoho v rámci přátelství je mez fyzického kontaktu podání ruky, pro jiného zase pusa, pro další objetí. Tak se dohodněme na tom „středu“, jaký je příjemný pro oba/všechny.
Co se týče hranic duševních. Ohledně povídání a témat a tajemství. Tak nevím, u mě došlo už dávno k překročení a překonání pojmů tajemství jen proto, abych musela později mít obavy, že se to prozradí. Nebo abych vystavovala druhé tomu tlaku tajemství. Spíš mlčenlivost, je-li jasně definován obor záležitosti, co má zůstati bez dalších komunikačních přenosů, dokud nejsem vyzvána autorem informace, abych ji tedy uvolnila. Pokud mi není jasně dán obor záležitosti a že tohle přímo nemám říkat, tak hrozí, že to prokecnu. Naznačovat nestačí a též je riziko a blbý nápad se bavit o tématu blízce souvisejícím, když je přítomná jiná osoba, která to klíčové vědět nemá. Pak je nemožné to pro mě včas oddělit a připadá mi často, že dedukcí lidí se to prokecne jaksi samo. :-D
Že, dámy??! Tak se mi proto nedivte a myslím, že právě proto mi nemáte mít co za zlé ohledně komunikace a přenosu dat. Jestliže tělo fyzické nemá víc na výběr než dvě pohlaví, tak vnitřní svět, mozek-emoce-analytik má rozhodně na výběr z toliko možností, a tak jak se říká o ženách, že jsou z Venuše a muži z Marsu, tak já jsem asi z Jupitera či Merkuru. :-D Nebo z ještě větších dálek. Jinak na úrovni duševní pro mě nejsou hranice přirozené. Není definováno. A tak je klíčuji pro větší uchopitelnost pro lidi Země na pocit pokoje, míru. Pokud v jednání, komunikaci a sdílení je nastaven pocit bezpečí, klidu a míru, zhodnocuji to jako dobré. Toť vše a tady analýza víc není potřeba, může přicházet radost, láska. Bez žárlivostí, pocitů ohrožení, nezaslouženého, dramat na nevěry. Ach, jak krásný je ten klid!