Každý máme jinou niternou definici pro hodnoty - stížnost vs odhalení
V průměru vlastně sneseme stejně, avšak stále s odchylkami. Citlivé osoby mohou těžce nést množství lidí a chaos, avšak mohou být přitom odolní vůči jiným stresovým podmínkám. Mohou mít lépe zpracován strach z neznáma, tudíž se jim lépe dělají životní rozhodnutí, kdy nevidí nijak dopředu z toho, co přijde dál, ale vypěstovali si v sobě důvěru v procesy.
Přeskočím k otázce: Co je vlastně stížnost a co pouhé odhalení a ventilace do prostoru?
Tentokrát na ni odpovídat v tento čas nehodlám. Mé pohnutky a postoje k této otázce se řídí dvojím parametrem. Jeden se mi zobrazuje pořád jako karmický vzorec - Nemůžu si postěžovat, jakmile to udělám, najde se jedinec či skupina lidí, co to soudí. Soudí, že řeším blbosti. Otočí můj záměr a udělají ze mne rozmazlenýho spratka.
Nemůžu si postěžovat z faktu, kdy mám být vděčná za přidělenou existenci na Zemi v podobě fyzické formy lidského těla a zabudování vědomí havarované kosmické lodi. No, to je tak, když je nouzové přistání, kdo si ho vybírá? Pak je jeden rád, že alespoň je dovoleno mu přistát.
Druhý parametr spočívá v mém úkolu - odkrývání, ventil. Abych mohla fungovat, dopřávám si sebelásku, kdy v zájmu zachování zdraví právě ventiluji ze sebe těžkosti zapříčiněné tím vším klubkem událostí včetně mne samé, neboť jasně tuším, že to jde jinak! Že ty věci nemusí být tak těžké, tak horké, jak se uvaří. A to chci zviditelnit.
Takže oba parametry zákonitě musím nechávat v rovnováze, jeden jde PROTI ventilaci (stěžování) a druhý mne pohání PRO.
Nakonec spíše se kloním k názorům lidí, co mě znají. Kamarádka to trefila, když povídala: "Ty když máš depku, tak je z bezmoci a ta depka přijde, když Ti není umožněno něco vyjádřit a jsi lidmi umlčována."
Tedy ano, v případě konfliktu musím buď reagovat hned, nebo přetransformovat do příběhu. Jakmile mi není umožněno toto, těžko s tím hnu. Protože bezmoc - nikdo mi nechce naslouchat, jsem na to sama. Vysílám signál a nikde příjemce. Takže jsem v sobě smazala kus kódu, abych neměla přístup ke druhé polovině toho zavedeného zde: Vysílej, vyzařuj a funguj v lásce (a přitom měj publikum a okruh lidí, co poslouchá a je potřeba si ho zajistit atd...) - v závorce je ta 2.část kódu, na jaký se neohlížím, protože mě to odvádí od esence vlastního bytí. Nutí mne lpět na přízni lidí. Nutí to chovat se tak, aby lidi mne měli rádi, atd, jen tak budou k naslouchání ochotnější. A samozřejmě se dostávám do pasti minulých přesvědčení, jaká jsem rušila. Nakonec bych sklouzla ještě do pozice oběti. A to už je únavné.
Rád člověk vidí lásku kolem sebe, ale jaký by to mělo smysl, kdyby ji měl jen on sám pro sebe? A všude jinde neměla být...i někde tam bude, tak se ptám, proč mnohdy není vidět a viděna by mohla být? Řekněme, že lidstvo si vytvořilo vlastní speciální podmínky, za jakých funguje. Je tomu tak? Je takové fungování zdravé?
A je pravda, že se tím nemohu nechat pohltit. Nikdo se nemá nechat pohltit dalším zaměřováním pozornosti na negativní. Prožívala jsem takto nějaký čas, než mi konečně se rozsvítilo :-) Do té doby jsem pozorovala, jak emočně a vibračně klesám, pořád se mi vracelo odevšad "lidi jsou zlí, nechtějí mě tu, jsem cizinec". Tak dlouho, že jsem proto byla čím dál méně schopná věřit v dobro člověka a jeho vůli, lásku nebo cokoliv pěkného, co v člověku lze najít. Přitom než jsem pustila do sebe tyto negace, tak každý byl skvělý a nádherný v podstatě!
Proto nehřešme na nedůvěru. Jakmile potkáme někoho, kdo se rozčileně od nás odtáhne, je to jeho skryté volání o pomoc. Snad otázka pomůže - jestli v něčem pomoci dotyčného mohu a smím..vybavuje se mi ještě příhoda odněkud - přijdu k člověku, vypadá, že by chtěl obejmout, nějak mu věřím. Objímám a pak cítím kudlu v zádech... Pamatujme, že pomoc nikdy nepřijde, bude-li záměr nečistý či zanesený myšlenkami na zradu.
Baví mě pouze jít a konečně začít zobrazovat v životě věci jednoduché a krásné.
Přeji hodně zdraví a slunečních energií. Je nádherný podzim. Tak si ho užijme.