Když je konec...
Když je konec, chci abys pochopil/a, že jsem tu byla proto, abych milovala.
Pochopíš, že tohle bylo pro mě smyslem toho, proč existovat, v různých podobách se zjevovat a mizet, ztrapňovat i budit respekt.
Před slunovratem zimním symbolicky označuji konec ... konec starého, před čím utíkáš, čeho se bojíš. Prošla jsem si vize, kvůli TOBĚ, pro lásku, jak na Tebe křičím, že jsi zbabělec, když utíkáš. Zároveň, jako největší poděs Ti zrcadlím Tvůj postoj. "Nene, já Ti nic nebudu říkat, jen hádej, jen se domýšlej!"
Milovala jsem proto, aby sis zažil/a, že nebudu Ti vnucovat má přání. Problém je, a ten mě bolí, že sis Ty žádná přání ani neutvořil/a směrem ke mně. Takže? CO je můj smysl? Asi již nic. Žádám bytosti jemnohmotné, aby mi pomohly odstranit to, co jsem v sobě před rokem uzamkla, aby nedošlo k výbuchu. Snaha bylo uvolňovat tuto energii postupně. I tak sis stěžoval/a, někdy víc zjevně, někdy mlčky, že jsem intenzivní.
Dovol mi říct - já se sem nevejdu. Proto vlastní esence a existenci musím přetáhnout mimo rámec planety Země, budu skoro jak duchem nepřítomná, ale pro mě se jedná o ten nejšetrnější způsob potlačení nebo-li přemostění lásky tam, kde sice asi nemusí být přijímána, ale aspoň není odmítána.
A pak se Univerzem může rozeznít čistá hudba. A já ucítím smysl. A nikdo s lidskými parametry psychiky se nebude tu cítit přehlcený, přetížený.
Žít a nechat žít, možná tak budu mít vlastní cestu, jaká konečně přestane obnášet toto sebepotlačování (pro některé tolik intenzivních, nežádaných či snad obtěžujících) citů. Kdo mě bude chtít slyšet, uslyší mne, jakoby zdálky. Když mě bude si chtít někdo přiblížit, lehké to mít nebude. Budu daleko, dál, než jsem byla dosud.
Tímto osvobozuji od traumat pole lásky, kde došlo k nepřijetí. Vše by šlo přeci vyřešit v míru a dnes je ta adventní neděle - naděje! Zapalte svíci Naděje a věřte, že naději máte, minimálně do té chvíle, než se nadobro zatvrdíte a nebudete chtít si povídat. Sdělit si, co kde tížilo a proč? Jaké by bylo přání jedné i druhé strany a společně pátrat po skloubení namísto bojů, po cestě třeba otevřenější komunikace, načež naplníte její účel a zjistíte, že už necítíte ve vztazích tolik nucení a tlaků, neboť pomohl to rozdýchat vzdušný blíženecký atribut - komunikace! :-) A snad se jeden druhého reakcí přestanete bát.
Naděje je...dokud si ji dovolíte umožnit, aby působila!