Když řeknu světu, že se mi daří...
Tak se většinou přižene něco, co mi ukáže opak. Když se Vám tu pochlubím, že už jsem konečně klidná ve svým životě, tak si tím podepíšu vstupenku k ukončení klidného období a zase nastane cajmrsk. Pozorovala jsem to i na časech svých příspěvků zde, tak to odpovídalo – když jsem ventilovala něco temnějšího, tak se mi rovnal okruh lidé-rodina-soukromí. Pokud jsem něco chtěla nějak ocenit a projevit, že může na světě být přeci krásně, přišla jobovka.
Čím to je? Mám pár tipů, co je příčinou toho, jak se stávají věci. Na Islandu, v divoké přírodě, člověk pozná, co je skutečně důležité a už po pár dnech bez lidí, bez civilizace, vnímá, jak člověk dnešní doby doslova blázní, pod shonem se z něj stává uštvaný šílenec. A tam, uprostřed dálek a klidu, mi došlo – protipóly se vždycky vyrovnávají, ať už cokoliv! Nemůže být nikde přemíra dobra ani přemíra zla. Jednak proto, že je to definice lidí – co je dobré a co považujeme za zlé – je to relativní, pro každého z nás je dobré či špatné něco jiného. Ale také cykly v přírodě vyžadují fungování a střídání podmínek, elementů (temných a světlých). Vidět to lze i na runách a jejich významech, ale to už je další téma, pro teď jen příklad.
My si na cestách vybrali nepohodlí a takové to „špatné“ hned první noc – zbytek se konal krásně na pohodu, vycházelo to nadmíru pěkně. Ani nemůžu zde realizovat veškerý čas pouze ty své hezčí lidské stránky povahy bez přijetí a dovolení si projevit třeba nesouhlas s trochou té agrese, nadávání, neboť situace vyžadovat po mně může právě to, abych byla nekompromisní, neustoupila a nenechala se obměkčovat donekonečna těmi, kteří právě té ohleduplnosti a mírnosti mé povahy jen zneužívají.
Ve chvíli, kdy se totiž cítím zneužívaná (psychicky – dnes velmi častý jev a to nejen u mě), sepne se ve mně ta temnota, která mě chrání, i když je nepříjemná. Ta agresivní, co ale dostatečně nahlas a pevně říká „NE“. Svoje temné stránky potlačuji pouze jemně. Tak a jen do té míry, abych jim nedovolila mě úplně ovládnout, kdy bych už nikoho z lidí k sobě nepustila a přestala bych hledět na to, že někomu dělám či nedělám něco na jeho úkor.
Byl úplněk v období Štíra (proti je Býk) a to právě nese s sebou témata smrt, umění přijmout temnotu v sobě, pracovat s ní. Co bylo před 2lety? Já třeba řešila skutečně otevřené brány smrti, moje máma to odnesla. Ale ta „smrtná“ energie tu chodila dál ještě kolem dalších blízkých o rok později, až kolem Silvestra se ji povedlo uklidnit. Kamarádům taky umřel někdo z rodiny (jednomu babička, druhé táta).
Teď ta „smrtná“ zase chodí kolem, ale už je jakoby dál za námi, konkrétně vůči mému událostnímu času vzhledem k mým řekněme vibracím duše a zkušenostem. Teď tuším okruh lidi, kterých se ta energie bude týkat a obcházet jejich blízké, známé apod, tak jsem vůči nim v tomhle o ty dva roky napřed (dobře, tohle je taky relativní, ale pro představu uvádím takovou vzájemnost, od níž to naciťuji). Jsou to ti lidé, kteří dělají hodně v duchovních kruzích, kteří brali ještě nedávno všechno více materialisticky, ale cením si jich, proto mám potřebu o nich něco napsat.
Cením si jich pro to, jak se posunuli. Co změnili v sobě za vnímání? Ano, nejenže berou víc v potaz duchovní stránku života, ale nic nepopírají – ani to víc zemité, živočišné (někde nazvané nízké či temné). Protože nedělají, jak když to není, neutíkají od toho. Protože to přijímají a jakoby narovnávají tak, aby se umenšoval konflikt mezi tím, čím chce člověk nejradši být a tím, co ho bolestivě drásá a tlačí k projevům opačným, než by si přál. Pak přestane takový člověk, který si v sobě vytvoří ono vyrovnání, přijetí, mír, hledět na to, jestli projektuje po veškerý svůj čas jen to hezké, čím by si přál být. Přestane se do toho tlačit, nutit, aby byl řekněme tady přijatý jako například „dobrá duše“ (DD) či „dostatečně užitečná bytost“ (DUB :-D), asi nejlepší je lidové CD = celistvá duše.
Melodie z cédéčka asi jedou nejlíp, ne? :-D Po takovém poznání a setkání se „smrtnou“ energií totiž už nikdy nebudete těmi stejnými, vždy to nějak zasáhne a pozmění vás. Asi tak jako po smrti blízkého člověka už nikdy víc není nic stejné jako dřív, ani vy být nemůžete jako dřív.
Asi se zdráháte už něco označovat jako dobré nebo špatné – především je to zpočátku plné bolesti, záhy prázdné, pak teprve nějaké smíření, ale vyloženě dobré také ne. Jen jiné. A pak je teprve člověk připravený opět přijímat radost v životě, poté, co si to všechno v sobě prožil, uklidil, kontemploval, meditoval – každému, co je blízké. Hlavní je nebát se už toho. Když se člověk bojí a bojí se příliš dlouho, pak roste pravděpodobnost toho, že tou energií strachu se materializuje právě nějaká nemoc nebo i smrt. A jak se uklidnit? Asi jako první krok to žádá (již trochu starou dobrou) sebelásku.
Přestat myslet na to zlé, když stejně nelze nic už dělat, aby se to zlepšilo nějakým naším přičiněním.
Přestat nutně dávat rady, pokud je sice mám načtené, ale neprožil jsem si to.
Zkoušet se cvičit v přepojování na myšlenky jiné, než jsou ty, které tu s námi zůstávají, aby nás ještě víc vyčerpaly.
Přestat s úsilím dokazovat okolí, že jsem v pohodě, ještě když nepřišlo tzv. to nejhorší. To nebývá den úmrtí té osoby ani pohřeb, ale ty následky potom – zdravotní a pracovní faktory, které se poskládají a udělají z toho času váš život nesnesitelným! – to je nejhorší období, protože po šoku vám to teprve všecko došlo, vy najednou jste ztracení, bezradní a na všechno sami.
Odpustit je dobré, pokud tam něco tíží a cítíte se připravení. A víc vlastně nemusíte. Pak je vše uklizeno a teprve ta energie pustí a přestane generovat další potíže. Je čas, aby se to vyrovnalo. Stejně jako na začátku článku zmíněné protiklady, které tu vždy existovat budou. Všichni jsme součástí přírody a příroda tohle potřebuje.