Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty
Citát z knihy Pratchettovy se mi na název stavu, jaký cítím, náramně hodí.
Již teď si neuvědomila jedna osůbka, že mě zranila. Povídat si za rohem na chodbě s druhou osobou, kterou jsem měla za přítele, nebo se spíš o to snažím, v čemž je právě asi potíž. Mám takové přání.
Pravdu a přátelství. A to trvá dlouho....
Místo pravdy se dozvídám, jak to moc řeším. Bohužel jsem slyšela, jak první osoba mluví o tom, co jsem to za člověka (a teď za tím může být třeba tohle za názory: že mi nestačí manžel doma, že jsem nevděčná, že píšu maily někomu - TEĎ, když je povídání mezi čtyřma očima, kdy mi stejně s více lidmi naráz setkání nevyhovuje a mimo rodinu je to v podstatě pasé a snažím se tedy to zařídit jinak...jo a jí bych taky mohla vytknout, že co u něj ona dělala?! Když je ta karanténa a nebylo to pracovní, bylo to sakra osobní a ještě pomlouvající!).
Že do přátelství se má také dávat, nejen brát... toť také dávám, ale jestli je to předem ztracené, tak ať mi to ta druhá osoba řekne přímo. Ne, že se doslechnu nebo se budu muset něco domýšlet, na to všem kašlu!
Další věc je: bylo to o mé osobě? Tak s 60%ní jistotou ano, ze 40% ne. Blbne mě v tom efekt reflektoru, když byl někde malér, svedlo se to na mě a pozornost šla na mě, takže mě možná mate tohle za zkušenosti. O to víc potřebuji přímé jednání a upřímnost a okliky a intriky, těch se bojím, jsou pro mě zhoubné.
Když promluvila druhá osoba, že dostala mail, (a já mail posílala taky nějaký!), už jsem radši nechtěla slyšet víc, utekla jsem. Se slzami v očích a že on, ta hodná duše, jíž jsem věřila, uvěří teď tomu, kdo s ní mluví. Na co by se věřilo mně? Vždyť jsem asi sociopat, když v týhle době se snažím udržet psychiku pohromadě, že je to důležitější než kdy dřív a že to vlastně dělám právě proto, aby doma se to se mnou dalo vydržet! Nebo jsem psychopat, kdy stalkuju ty, které mám ráda, protože jim píšu maily. A když občas dám nějaký dárek, teda, dokud to šlo. Něco přeháním? Byla bych ráda, kdyby se to vyjasnilo, co přeháním, jestli tu o něco teda jde.
Na závěr toho - uvědomuji si vlastní zesílenou potřebu dávat najevo to pěkné a mít ráda bez podmínek, jaká je ještě umocněna letošními karamboly :( a vychyluje mě to z rovnováhy, neboť se to očividně nesetkává s pochopením. Což jsou pak ony domněnky, jak jsem nevděčná, že mi doma nestačí chlap...na to říkám "od kdy je snaha utvořit přátelství (ačkoliv mám zažité spíš s kluky, že to jde snáz) pokus o balení nebo rande?"
Chce to čas. A já díky některým jiným lidem, jakobych cítila, že ho moc nemám, abych na tvoření přátelství jej mohla dál dávat, což přináší další tlak vedoucí k netrpělivosti.
A hlavně kvůli tomu jsem hrozný člověk, že?
Přesto bych ráda viděla, že ta dobrá osoba se necítí nucena se se mnou bavit. A něco sama i podnikne, navrhne, řekne víc o sobě.
Jsem hrozný člověk, protože ten nápor emocí se občas nedá vydržet... to je ta pravda.
A že mám holt některé ráda víc, než bych měla mít? Nemůžu si v tom pomoct, aby to bylo jinak v tomhle světě šílenství a jsem nepochopená... další pravda.
Jak by se mi ulevilo i krásně žilo, kdybych si mohla být jistá, že mé pokusy se zpřátelit jsou přijímány a dělají opravdu radost! Ještě před týdnem jsem cítila mír. A teď? Zřejmě jsem bohužel slyšela, co neměla jsem slyšet.
V hlavě, ve vzpomínkách mám, že byl dárkem překvapený. Namalovaný anděl, co nás udrží v klidu i od chmur uchrání. Vím, co je deprese, rozhodně ji nikomu nepřeji.
A teď ten rozpor, že ho to vlastně štve, nemá čas, zahlcuji ho, jako ostatně spoustu lidí, kterým nevyhovuje, že díky mé citlivosti a citovosti to přepísknu s oněmi projevy hezkých věcí a snažím se to dělat rychle (do čehož motají netrpělivost, přitom je to spíš úzkost), než mi ty depresivní části mé povahy stačí v tom zabránit, než nadobro to špatné ve mně a některé činy lidí zhatí vše krásné, co teprve mohlo být. A jsem zoufalá, jak málo stačí, aby to, co jsem chtěla vnímat jako radostné tvoření, se rázem pomluvou ve smutek promění!
Další pravda(?) tady si tím jistá nejsem, jen z 60%
Jo někdy bych u sebe uvítala třeba poloviční IQ a asi si pomůžu přechodně pitím...
I když, aby vděku, kdy je mi přesto vyčítáno, že jsem nevděčná, učiněno bylo zadost, jdu uvařit takovou svíčkovou jako nikdy a dnes je přece tak krásné počasí, sluníčko a tak. A manžel jistě uvítá můj úsměv i dobré jídlo.
To vše mám zkrátka za to, JAK VÁS MÁM RÁDA. Další, velká pravda, stejně ryzí jako dětské srdce. Srdce, jaké naříká i směje se, směje se o to raději, když se nesměje samo. A to se vyléčit nedá (to jen pro škarohlídy, kteří si myslí, jak bych se měla dát léčit). Dá se to pouze uvést do rovnováhy a k tomu nedojde jinak, než přijetím a dovolením si dát průchod těm potřebám, co jsou pro kohokoliv přirozené, zatímco velká část lidí to nevidí...