Mez snesitelnosti, kontakty z dneška a blízké budoucnosti
14.10.2020 21:04
Když je něčeho nad mez snesitelnosti, co s tím - aneb různé roviny kontaktů....
Nadmírou bolesti se člověk zavírá spíš, než si posílí schopnost si vzít poučení. Jeho schopnost vzít si z lekcí poučení se pak dá odblokovat jedině cestou lásky, pochopení a uznání jeho pocitového světa.
Nadmírou síly pak člověk vedle toho špatného pro něj či okolí ničí i to, co by mohlo zůstat a je dobré. Přáním "hodně síly" pak niterně druhého přesvědčuješ, že vlastně je potřeba být v bojovém postoji vůči tak nějak všemu. No, z vlastní zkušenosti vidím, jak moc přání bolesti a přání hodně síly umí být zrádné.
Z některých tužeb se nedá vyrůst ani uzdravit. Zejména z té, která volá po přátelství. Z té, jaká dětsky křičí: "Tak mějte mě také rádi, když mám rád/a já Vás." Rozumově to sice můžete vědět a chápat, že se tohle vynutit nedá, ale přesto jsou chvíle, kdy je to silnější než rozum, silnější než Vaše chuť jít cestou umlčení této touhy a dětského hlasu ve Vás.
Je doba divoká, kolaps za pár dní, bude se týkat národnostního celku, schopnosti držet ten chaos jakžtakž na uzdě, chaos, co se vymyká a zatím jemně jaksi probublával na povrch, visí to ve vzduchu a s tím přichází tíže, tíseň, pocity úzkosti, bezmoci. My si v ní můžeme pomoct, když to nejde jinak. Zahodit v práci okázalé způsoby jednání jako nemíchat osobní/pracovní svět, ale pomůže dávat si najevo, že jsme si vlastně i přes karantény, přes izolování a minimalizaci osobních kontaktů blíž, aspoň informacemi, přes maily. Tak když bude zařízeno to vše z věcí pracovních, tak bych takových pár přátelských mailů dopřála nám.
Dnes jsem měla šílený kontakt, Admitar mi hlídal část sdělení pokrývajícího esence z 19.dimenze, odkud on pochází. Zbytek bylo snad ještě výš a splynula jsem s lasery - to zase bylo jiné prostoupení láskou, Bože, to se třískalo neuvěřitelně - s nynějším 3D děním! Jdu z práce, v té úrovni jsem zkoušela i měnit rychlost chůze, záměrně, abych měla čas to vše navnímat, rozložit a pojmout. Rozpustila jsem si vlasy. U těch laserů bylo hodně fraktálního a prostupujícího, asi jako když chcete probít celou atmosféru Země a prozářit ji, čímž byl ještě do toho jazyk typu "listOfVirus := SET ZERO" a na oné listině ten Covid. A pak se to spojilo celé s lasery z krystalů. A krystaly zpívaly radostně, já skoro skutečně zpívala při chůzi a chtělo se mi plakat. Pak jsem nemohla mluvit. Nešlo to. Viděla jsem tu svou stránku, kdy jsem z jednoho úhlu pohledu já ten škůdce, zabiják. Z jiného úhlu pohledu se dá něco dělat, ale co? V tu chvíli chcete prostě neexistovat, pokud se u Vás zjistí, že tím, co Vaše tělo umí, můžete být hrozbou pro druhé lidi! A v této době, a pak lidsky viděno, kdy to už někdo odnesl, na kom Vám záleží, s dilematem, jestli jste to nezavinili...pak jsem to nevydržela a ještě venku se rozbrečela.
Když už jsem za netvora a mám dilema, jestli na ten svět nejsem nakonec já ten zabiják, nachází si často druhý člověk toto, jako výmluvu, aby nemusel nic se mnou povídat. Ale nepsala bych, kdybych mohla přijmout, že ti, které mám ráda, si nemají se mnou co říct. Přijala bych toto, ale nemůžu. Po tom všem letos. Tak mám potřebu si povídat a když to nepůjde osobně, tak mailem, tak se nezlobte za poněkud více mailů osobnějšího rázu, vy všichni, které mám ráda. :-) <3
Z toho se dalo uzemnit jedině úklidem a panákem doma.
Musím se z toho vypsat, vymalovat a ještě řadu dnů se mi budou opakovat živé sny, kde hlavní motivy budou: lasery, krystaly, Země a její vědomí a pročišťování atmosféry skrze spojení dvou bratro-sesterských esencí či paprsků...nějak tak to vypadá. A pak je čisto a žádný vid-covid.
V práci si to zkrátím a budu přepojovat vnímání sebe samé, abych se přestala nazývat na jisté úrovni netvorem, zrůdou. To přesně bylo onen podnět k přepnutí (spouštěč) mého rozpoložení do deprese. A k tomu ty přidružené myšlenky "a proto nemáš nárok na kamarády, natož v práci" atd...a v souvislosti s tím tomu chci dát nějaký srozumitelný tvar, něco lidsky pojmutelného, pochopitelného. Budeme se vzájemně potřebovat a budeme potřebovat se naučit cítit srdcem a sdílet si myslí, meditativně, na dálku, telepaticky, či aspoň maily, že navzájem na sebe myslíme, staráme se a není nám lhostejné, jak se má ten druhý. A takto mi to stačí.
Jak se má ten, kterého si ceníme jako člověka, více či méně kamaráda, jak funguje v dnešní době a jestli nějak jí či jemu to fungování vyhovuje, z hlediska hmotného i z hlediska duševního. To je téma, které má pro mě smysl rozebírat. Ne pořád jen takzvaný small talk, kdy se řeší počasí, gastronomie a všelijaké povrchní a hlavně neutrální, neosobní témata. Jsem znavená zvykem společnosti být hlavně neosobní. Pár úsměvů třeba přes Skype. A takto mi to stačí. Někdy mi musí stačit i méně, protože každý člověk má postavenou kapacitu toho, co stíhá a na co má čas během dne, jinak danou. Zítra chci poslat kolegyni do mailu nějakého rozkošného andílka. Asi protože to jednak sama potřebuji, rozsévat aspoň radost, čímž se zase uklidním, jednak právě proto, že jí radost a pocit hřejivý u srdce přeji.