Nepolapitelná - za jakou cenu?

Toužím po pochopení. Někdy je ho na světě moc málo. Cítím se odpojená, a tak se snažím mentálně dostat na kolektivní úroveň lidí, ale není zde pro mě nic jiného, než smutek, depresivní stavy jakéhosi neporozumění, oddělení, nelásky. Přičemž bych ráda byla inspirací pro lidi, ale ukazuje se, že to tak většinu času stejně není a jsem z toho unavená.

 

Nezáleží totiž na mně, ale na jejich volbě, zda se rozhodnou jít cestou inspirace též. A když ne, ačkoliv jsou z těch, které miluji, a mají jiné úkoly a jejich působení se nespojuje s mým (nyní v rádiu hraje píseň Anděl od Miraj), musím to nějak přijmout, dřív, než začnu překážet a působit otravně.

 

Jaký je můj úděl? …. nebe pláče... vnímám text.

 

Kdyby mě ti, které miluji, začali považovat za otravného tvora, žalem bych to mohla nevydržet a plakala bych a možná bych už nedokázala přestat. Upřímně? Už mě vyhledává jediný člověk. Ostatní si vzpomenou, když něco potřebují, nebo raději dokonce jdou za někým jiným, aby se mi vyhnuli. Přestávám nabízet, čekám, kdo mě vyhledá pro to, že ještě věří, jak může se mnou nakonec strávit příjemné chvíle.

 

Cítím se násilně oddělována od lidí, s jakými porozumění vnímám, podporu, lásku. Ptám se, ukazuji zájem, jen jestli ne příliš. I sebelepší čokoláda se časem přejí. Tak bych pochopila, že už ji nikdo pak nechce.

Jdu se schovat. Tam je moje jistota, v prázdnotě. Vybavuje se mi věta mého údělu: duševní jistoty nabyde za cenu vzdálení se ostatním.

 

Ale pomoc! Já se Vám nechci vzdalovat. Ale možná, právě to pro lásku k Vám, to musím udělat. A to mě bolí, mrzí. Ale není zbytí. Musím to udělat, dokud je čas a než se Vám znechutím. Dnes jsem cítila tíhu na srdci. Povídám, že splín na mě občas dolehne. Pak slyším, jak stárneme a že já jsem mladá, mám vše před sebou. Spíš mám dojem, že většinu toho mám snad za sebou, po tom všem.

 

Pak mě kolegyně položila ruku na rameno: "Bude už jen líp, zadaří se, neboj, uvidíš." Jsem vedví. Jedna má část bojuje se slzami, je tak těžké se nerozbrečet, když je tu přeci jen někdo, již vzdálený, ale utěšuje Tě jen proto, že je jinak vzdálený, ale kdyby byl blíž, nestalo by se to. Druhá má část ji v představě objímá, hladí, tiskne k sobě - na vyjádření šíleného konfliktu mezi bolestí, odmítáním, nejistotou, ale nadějí cítit k lidem lásku A jistotou, že budu sice duševně vyrovnaná, zbytečná, lidem odcizená, avšak ani jedna z těch dvou možností mě ani druhé šťastnými neudělá!

 

Bože!!! 

A tak se snažím o syntézu obou možností a vytržení pro mě a svět toho lepšího z obojího a zbytek meditacemi, světlem pochopení uzdravit. Mám to tak, jo ještě další část mého údělu je přijetí, že pro lidi, okolí, zejména ty, které pro mě tolik znamenají, budu přítěž. Neboť řeším věci, jaké oni řešit nechtějí, a tak je v některých chvílích do toho nutím, neboť to cítím jako nezbytnost pro tolik toužebné pochopení vzájemné!

 

Ale do té doby budu ta, která si stěžuje, neboť občas musí, i když nechce! Abych si Vás naklonila blíž nebo já mám za to, že jsem Vám potom něčím blíž.

Miluji Vás příliš, jsem tím posedlá, a přesto se držím zpět a s tím ukrývám konflikt, smutek, překračuji sebe i druhé většinu času a současně chci zůstat nepolapitelná. Mé šílenství, posedlost, zdroj trápení. A snažím se sebe i Vás přesvědčit, že to není skutečné, že si nakonec rozumíme a máme se zdravě rádi.

 

A protože, aby to bylo zdravé, ke kontaktům Vás holt mám mít více a střídat. Vůbec nejhorší by bylo pro mě, kdyby milovaní nabyli dojmu, že jsem jenom psychotik, kterého je lepší se zbavit jako nějaké špíny. A ruku na srdce - nikomu z Vás by nebylo zrovna vesele, kdyby Vás někdo Vám blízký odsouval. A pak se ve mně ozývá: Nejsem špína, mám se ráda! Nakonec je to mé přání, abych viděla a našla jistotu mezi Vámi - s Vámi.

 

Nebo se odvrátím, a pak se mě zeptáte, co je? Odpovím, že tohle je přeci v pořádku, normální. A Vy budete vědět, že to rozhodně není v pořádku, možná bude pozdě, až pochopíte. Nechci dopustit, aby bylo pozdě. A ještě je tu něco - každé nové seznámení je okouzlující, nechávám se jím strhnout, pravda, že i ráda. Jenže to plodí další nejistotu - vydrží to tak pěkné? Jak dlouho? Co to kazí? Má nejistota, má snaha po pochopení, někdy totiž bývá úmorná. Kdo se přes to DNES přenese a dovede brát tu Jíťu, co má také občas pochyby?

 

Jsem unavená z her na nepolapitelnou, kdy se ukrývám, aby bylo líp všem, namísto toho chci onoho lepšího dosáhnout bez vzdálení se Vám! Kdo je PRO? Na PROTI se již odmítám ptát, už nedokážu se déle dívat na věci pochmurné a ošklivé.