Nesmyslnost v opouštění přátel
Letošní rok je nejvíc náročný snad od roku 2000 na city, lidi a vztahy. Nezažila jsem to ještě a způsoby, jakými se to děje, se jen těžko chápou. No jistě, bude odpuštěno.
No jistě, nemůžu nikoho k sobě poutat. Chci tímhle článkem ukázat ale jev, jaký mě bije do očí a jak je nesmyslný, tak o to více bolí, pokud to probíhá takhle.
1) Už delší dobu přemýšlím, že utnu přátelství s Tebou, abych Tě uchránila před zlem, které nosím v sobě. Je mi už dlouho zle.
(A proč jsem to nevěděla dřív? Možnosti, jak pomoct? Chtěl dotyčný/dotyčná pomoct? Já taky nejsem dokonalá, tak proč utíká? Nebo jsem něco zvrtala já, to potom chci vědět konkrétně, co, utínat přátelství pro pocit "Je ve mně zlo" tak abych neublížila, ublíží samo o sobě.)
2) Musí Ti být přeci jasné, že po tom všem je s naším přátelstvím konec.
(Po tom všem? Co je to zase za pekelnou formuli? Formule, co udělá peklo v mysli nejednomu, kdo je takto opouštěný! Nemluvě o tom, že část věcí, které tu mohly být problém, tak pokud by se pojmenovaly, šlo by je ještě řešit. Nucena jsem jít sama s lidmi až na dřeň, kam mohu něco dělat a nevzdávat to. Tady si myslím, že se nezdravě bojovalo, nevím, o co, nebo se něco vzdalo předčasně.)
3) Jsi na mě moc zahlcující, přímá, rychlá... To mi nesedí, naše přátelství proto nevidím jako dobrý nápad. Radši Tě smažu z kontaktů... nebo mě miluješ? Tak trollíš, stalkuješ...
(a tak podobně... Krucinál, tak nakonec budu nařčena pro touhu se přátelit z něčeho, co je tu jako kriminální jednání?! Ani se nenamáhá s tím nějak pohnout, navrhnout, byť pracnější, ale konstruktivnější řešení. Na tohle uvedu proti příklad a jak tohle jednání je neúčinné! Dejme tomu, že jsem měla třeba deset kamarádek, to už je docela slušný počet a dá se s tím pracovat a je jich rozhodně dostatek! Tak akorát, abych právě nezahlcovala je nebo sebe a nastala funkční dynamika těch kamarádství a rovnováha. Co se ale stane, když přijdu o víc jak polovičku? Vinou, že se nevídáme, je to daleko atd? No zbydou mi dvě až tři kamarádky, ty ale mají svůj život nějak nastavený a v době osamění mě tohle zrovna nepomáhá k tomu, abych se chovala jako ta, kdo je tak nezávislá jako vždycky, aby to bylo vyhovující a fér...a teda nevím, jestli vůbec chci na přátelství mít normy, tíží mě to. Takže bude větší tendence je pak zahlcovat, čím míň jich bude. A člověk zůstává na stáří sám. Protože to vzdá, dojde k závěru, že mu to nakonec za takovou námahu a tak snadnou a rychlou, náhlou ztrátu, nestojí! Za Ty nervy a zdraví v háji!)
Završím téma: Tady se to nedá řešit útěkem, propadnutím pocitům marnosti a že to vzdám. A když mi už není jaksi dáno na výběr...
To se rovnou mohu sbalit a jít bydlet někam do ašramu a tam chodit obdělávat místní pole, meditovat a sr....t na svět a lidi v něm!
Nejsem ta, co potřebuje mít stovky přátel, facebook nevedu právě pro tenhle důvod. Aby to nemohlo zevšednět.
Je mi z toho smutno, ale někteří z Vás mě už opravdu popoháníte k tomu, abych na lidi zanevřela. :( Cítím už jen únavu mé duše. Není den, kdy kvůli tomu nepláču. Pocit nějakého chmurného osudu tak přetrvává, nedá mi spát.
Tolik k nesmyslnosti opouštění přátel z důvodů nejasných, zastřených, nesmyslných, co akorát vás vzájemně dovádějí do depresí, ke psychologům nebo psychiatrům a máte na světě pandemii samoty, ačkoliv je Země lidmi přehlcená! Vždyť se přátelství dá vyměnit jako ponožky, že?! Jen aby si tu někdo zachoval poker face a psychické pohodlíčko, že on je ten nezávislý, tak radši bude tím, kdo trhá něco... cenného, krásného, čímž to šmahem promění v nic?
A pak se lidi tolik diví, že jsou nemocní, když takhle se k sobě chovají.