Nový smysl života
Někdy to znáte, jak přijdou v životě situace, co Vám překopou život od základů, dvakrát během týdne se vše obrátí vzhůru nohama a máte dojem, že buď se Vaše cesta končí, ztratili jste nit, jste dezorientováni, co s tím dělat dál. Můžete mít pocit, že jste uvízli na místě, odkud se nelze hnout, není kam. Nebo jste pozbyli smyslu života a celkově podléháte domnění, že jste se úplně zbláznili.
Jak bych to popsala? Ten stav se nachází někde mezi výdechem a dalším nádechem. Mezi tmou a svítáním, kdy ta noc zdánlivě nechce skončit. V tu chvíli jste uchopeni. Milujícím vesmírem.
Milující vesmír mi poslal v době přehodnocování správné lidi, ty, kteří mě podrželi v tom, v čem jsem potřebovala – a sice to byly hodnoty jako trpělivost, tolerance, nevzdat to s naslouchání druhým a s odpouštěním a nezanevřít na lidi jako takové. Děkuji všem těmto dobrým duším, které si poslechli jeden z neveselých příběhů, tentokrát můj. Aby se na mě usmáli a řekli jen „už bude líp“. Nebo se jen usmáli, podali mi ruku, řekli jsme si jména a mohli se zas zamilovat.
Zamilovat ve smyslu znovu otevřít srdce, jaké bylo v důsledku předešlé bolesti zavřené či stažené úzkostí. Dát šanci příchodu novým zážitkům a vzniku přátelství. A synchronicity mi vesmír posílá a pořádnou dávku telepatie přecházející ve chvilkové splynutí. Tady je jedno, zda je to stav sdílený s tím konkrétním člověkem. Neopouštím kvůli tomu rodinu, nedělám kvůli tomu nevěru, nejdu se rozvádět. Není to potřeba. Jde o volně proudící emoce a motivace, na jakých pak vznikají přátelství. Dospělému člověku nestačí ke vzniku přátelství to, co dítěti. Dospělák je v tomto ohledu více opatrný, vybíravý a náročnější. Proč? Udělaly to jeho zkušenosti. Nestačí mu podání si rukou a sdělení si jmen. Potřebuje vidět stálost, spolehlivost, posun v důvěře a samozřejmě i s tím sdílení času. Ne tak ledajakého, chce to skutečné naplnění.
Mým naplněním je utvářet radost. Šířit radost a nakazit radostí kohokoliv, kdo tomu bude přístupný. A láska a pochopení nevymře. A tento čin doprovází stav zamilovanosti. Takový stav, při jakém se nenamáhám, naopak spočívám ve vypuštění neustálé kontroly a hlídání se, zda nekonám příliš něčeho, zda je to nebo není duchovní a jiné hodnotící soustředění mysli, jaké jen duši unavuje.
Jakmile jsem si zvědomila nový smysl života, uklidnil se svět krystalů a světla, jehož energie skrze mne proudí. Přestaly se mi zdát ujeté sny, sny s posunutou sexualitou (jakožto psychologická kompenzace na zpracování traumatu), kde rodím krystalo-světelné děti ale jinak, když to nefunguje lidsky a podobně.
Ledaže zase popustím po chvíli uzdu fantazii a pak to bude relaxující a ne znepokojivé, jako to bylo před dvěma týdny. Pak si dopřeji ten nějaký ujetý sen, ale s tím vědomím, že mi to nemusí nijak vadit a můj mozek, podvědomí nebije na poplach. Jde o rozlišení toho, co je skutečně mé, zda nejsem příliš odchýlena od mého přirozeného (obvyklého), co je mou podstatou. Radost. A celou dobu ty koordináty mám před sebou, ehm, tedy na sobě v podobě nápisu na šatech! :-D
Create happiness. To mám dělat, utvářet radost. Pak je vše v rovnováze a přitom dynamické, živoucí, láskyplné. Klidně bych mohla popisovat detaily oněch synchronicit, kdy mé srdce se opět otevíralo, aby mohlo zaplesat radostí. Tkví to ve všímání si maličkostí, těch okamžiků úsměvů a náhlého vnuknutí, inspirace a pochopení. A plní se myšlenka či přání, kdy malé dítě přijde obejmout toho, koho miluje a jeho objetí je opětováno! Ano, připadám si jako to malé dítě, které chodí po světě od člověka k člověku a zkouší, kdo všechno je přístupný k tomu opětování objetí. Podvědomě se sepne chvilkový stav podobný zamilování, je v tom naděje, je v tom touha po uskutečnění tohoto přání? Nechat se uchopit tam, kde zevnitř vnímám, že je (ty lidi, situace, věci, činnosti…) mám ráda. Je to složité, ale pokud jdu hlouběji, zjednodušuje se to! A najednou nejsem ve vlastních očích úchyl nebo blázen. Stávám se dítětem, které prostě si jde za svým snem, za naplněním přání mít rádo a jaksi vidět přijetí od toho, kde má rádo. Pocit, že neotravuje, nýbrž je vítáno i s nedokonalostmi či jistou nemotorností (společenskou, mezerami v chování a místo kárání vidět cestu uklidnění).
Což mi připomíná pěknou písničku od Pokáče, Úplně levej. :-D Hehe, prvně jsem viděla klip a stalo se to mou srdcovkou a vždycky mě ukápne slza, i teď, jak to píšu, slzy se chystají. Prostě text písně právě sděluje přání „Lásko, tak se na mě nehněvej za to, že jsem úplně levej na všecky praktický činnosti, však zato jsem dobrák od kosti.“ Tak nádherně úlevné sdělení, že na přijetí a na sdílení nemusí člověk být dokonalý, mít ten doktorát, aby ho měl druhý rád a jiné lahůdky.
V mých představách bych původně měla podlehnout tomu, jak se vyspím s kýmkoliv a kdekoliv. :-D
Ale to bych nebyla já, když by mě tohle fakt mělo zajímat. V těch představách se děje to, že je někde průšvih a buď já a i ten druhý/druhá nebo prostě lidi, na kterých mi záleží, to řeší, a když je nejhůř, sejdeme se a objímáme jeden druhého a se slovy: „Už to bude dobrý, mám Tě rád/ráda“…mám Tě ráda/mám Tě rád, se opakuje jako ozvěna a nepovolíme objetí, dokud necítíme všichni ten krásný… KLID.
Aby mohla přicházet další radost, a myslím, že už se v tomto příběhu cyklím, avšak vesele, se zápalem a zálibou, se cyklím a další radost a láska a na hněv a neshody není času. Takto miluje vesmír, takto Vás a každého z nás chce zaplňovat a my zaplňujeme jej!
Ještě malá poznámka do těch představ: Musí tam být laser a krystaly! :-D