O snu mezitím
Sedím v nějaké zasedačce, zařízené prostě. Uvnitř se nachází elipsovitý stůl z tmavého dřeva a jednoduché židle z kovové konstrukce. Světla jsou tu tlumená, žlutobílá až tmavě modrá s podsvícením u stropu. Přichází druid, což mě překvapuje, na druida vypadá velmi mladě. S sebou nese dřevěnou hůl a na ní křišťál. S úctou mě pozdraví a já na něj civím, zarazím otázky v hlavě se nořící, abych byla schopná mu odpovědět.
„Něco tu pro Vás mám, Avalaiel.“ Nato namířil na mě hůl s koncem křišťálovým s vážným výrazem a poněkud naléhavým. „Avalaiel“ – tak mě oslovoval – „NABÍT!“ Nebyla to ani zbraň (ta hůl), ale tvořivý nástroj, aby druid mohl udržovat chod ročních období a časování příběhů přírody.
Instinktivně jsem natáhla ruku dlaní nad křišťál, jemně to zajiskřilo a pak proběhla jen bezzvuká světelná exploze. Vzápětí to v místnosti opět vypadalo, jakoby se nic nestalo. „Tak to bychom měli,“ vytáhl se slovy druid svitek, „podepište mi to tu.“ Na svitku stálo: „Krystalový energetik“ v dodatku k tomu „pracovní působení v devíti dimenzích.“ A dále: „definice pro 3D: technolog – zůstává.“