Opakované upozorňování na sebe kamarádům
Dnes se budu zabývat tématem vztahů a psychologii upozorňování na vlastní existenci, jsem tady také. Chci zmínit podstatnou věc – pokud se nestýkáte se svými kamarády osobně pro velkou vzdálenost nebo nedostatek času, tak vám zbývá akorát komunikace buď po telefonu, nebo sociálních sítích. Chci říct, že upozorňovat na sebe, že jsem tu také a že na Tebe myslím, kamaráde/kamarádko, je dobré akorát tak „třikrát a dost“, pakliže se ani po třetím ozývání se z mé strany během třeba měsíce ten člověk neozve, asi už se jím v mysli nezaobírám a jaksi se stane to, že se chtě nechtě odcizíme a má to pak takový dopad, že poté si hůř hledám cestu, dokonce zapomenu na naše společné zážitky, snad aby mi to nebylo líto a nejitřilo smutek. Je to v podvědomí jako forma opuštění (jedna z možností, jak vzniká osamělost dnešní rychlé doby) a zdravá mysl se to snaží vytěsnit, proto na takového člověka pak vlastně zapomenu. Ano, takto naciťuji svou toleranci pro to, co má ještě smysl a kde už je něco zbytečné oživovat.
Proč? Vedou mě k tomu následující argumenty:
1) Jak se s tím člověkem cítím, když spolu trávíme čas?
2) Když si povídáme, vnímám, že jsme na jedné vlně nebo každý jinde?
3) Vnímám přijetí po emoční stránce? Nasloucháme jeden druhému?
4) Udělá si během měsíce na 5minut čas pro nějaký alespoň small-talk?
5) Pakliže neudělá, neberu to jako neschopnost, každý, kdo chce a stojím mu za to těch 5minut v měsíci pro mě si vyhradit, tak si ten čas najde – když chce, tak to jde a né že ne. Beru to jako nedostatek zájmu o pokračování v našem kamarádství.
Takže je to celé o stanovení si hranic uvnitř sebe a být jim věrný.
Pokud pořád dávám ty šance, aniž o to okolí stojí, plýtvám energií. Pak jsem člověk unavený/zmatený/cítím se méněcenně a nutí mě to bojovat o špetku pozornosti a přijetí (koloběh dotazování se a ujišťování se). Nutí mě to ponořit se do nezdravých očekávání, plánování, manipulací, no zkrátka všeho dramatu, které je jen otravné a vysává energii.
Ale já chci z toho pryč. Tak proč bych měl/a setrvávat v něčem, do čeho vkládám úsilí jednostranně? Na psychoterapii se pravděpodobně dozvíte (ti, co jsou snažílkové a pochybovači ve vztazích), že vztah má být také spontánní, pokud funguje, nemusí se tlačit, má povahu řeky – netlač řeku, teče sama. Nechci se emočně zapojovat a zase vkládat citová pouta tam, kde je to posléze zklamáváno, jakoby se druhá strana při mé snaze přiblížit se, odtáhla! A furt dokola. Tohle končí. Hotovo.
Tohle bylo s otčímem, když jsem našla odvahu mu zase dát šanci a důvěřovat, že vztah mezi námi může zdravě fungovat a být OK bez těch přehnaných dávání najevo nějaké lásky, úcty, respektu, zejména respektu, a když teda budu říkat pravdu, že za to nebudu trestána – no to byla zrada mé důvěry zase, ne, ten člověk na pravdu nikdy nejednal v klidu, tak vůči mému tehdy pubertálnímu světu to byla katastrofa. A už mi to nabouralo důvěru ve vztahy, že když neprojevím něco extra, druhý si mou zdánlivou nečinnost a mlčení vyloží špatně, jako ignoraci. Nebo dokonce nenávist! Nechci nenávidět a příčí se mi některé skupiny na sociálních sítích, které razí myšlenku po vzoru „kdo nemá stejný názor jako my, tak je nepřítel a musíme ho hateovat“.
Teď se mám naučit ignorovat, zdravě ignorovat těch lidí, kteří nevidí nijak se mnou smysl trávit čas a jednoduše si vybrali jinak a vnímat, že je to tak v pořádku. Že jejich volba nevznikla na základě jejich úmyslného negativního nastavení vůči mě jako člověku. Jakože by to byl důkaz toho, že jsem provedl/a něco, co je špatně a nerozumím nebo nevím pořádně, CO to bylo.
Pak jsou tu rodiče, kteří kvůli systémovému úřednickému šimlu, čím dál více pronikajícího do našich životů, nemají čas ani kapacitu na kamarádění. Smutný fakt této šíleno-rychlé doby, kdy jednou asi na to papírování pojdeme…nechci strašit. Už teď ovšem blázníme.
Z čehož se mi vyvstává zřejmě další cíl v životě, smysl. A ten také proto nebude v rodičovství. Mám asi zůstat jedním z několika zrnek těch, kteří si ponechají nějakou kapacitu bokem – na kamarádění, udržování přátelství – ovšem ne za každou cenu. Protože největší průser dnešní doby je kromě uspěchanosti, osamělosti nedostatek solidarity, soudržnosti nebo čirá NEVÍRA v onu solidaritu! Když to zabalím, ochudím lidstvo o možnost v nich nějakou naopak víru zažehnout, podporovat. A jako rodič se obávám, že klasickou cestou tenhle princip, smysl jen těžko dokážu naplnit.
Přátelství, to je někdy víc než láska (zpívá Petr Rezek), tak ať má mezi námi stále důležitou hodnotu a ať je to opravdové na citech a dál pak jako rodina, aby rodina nepřestala existovat ve skutečné niterné úrovni porozumění a harmonie a nezůstala nám jen RODINA jako pojem papírový. Chladný a bez emocí.
Tak a je to venku, doufám, že vás to inspiruje v rozhodnutí „nehodlám trpět ani šířit utrpení“.