Paranormální jevy jako kotva pro psychiku
Na úvod je podstatné říct, jaké jevy to mají být a s čím
je dnes lidi spojují. Pokud někdo zažívá stavy, kdy vidí duchy nebo jemnohmotné
bytosti či astrálně cestuje (mezi bděním a spánkem opouští hmotné tělo), tak se
stále nabízí otázka, jestli je takový jedinec, který to zažívá, normální.
Co je to normální? Většinové? Pak v tomto hledisku ta
normálnost neexistuje a vše podléhá principům vývoje a změn.
Para - normal = ze španělštiny "Pro normální". V tom významu
vidím hloubku. Mozek tyhle výlety z těla a setkávání s různými úrovněmi
realit/dimenzí podniká v duchu jeho obnovy, rekalibrace a regenerace.
Taktéž se tím osvěžuje psychika. Bez toho svět a život bývá přeci velmi
ochuzený. Dává to inspiraci, umožňuje paradoxně si cenit víc toho všedního,
obyčejného. Jinak dost často je den po dni také jednotvárný a to se příliš
neslučuje v dlouhodobém hledisku s duševním zdravím. Takže zažíváme
paranormální jevy, aby se mozek a naše psychika udržely ve zdravém = normálním
stavu. Zdraví = normální, nikoliv nemoc. Zdraví = spokojenost, radost, klid,
láska. Když akutně tyto hodnoty chybí ve 3D realitě, že jich moc nebývá, tak co
udělá vědomý člověk? Vystoupá výše a tam si dá ty krásné, pokojné a láskyplné
okamžiky skrze meditaci například.
Má-li mozek vybudované nervové spoje pro taková napojení se
na vyšší dimenze, pak se to děje téměř automaticky, se svolením a v souladu
s Vyšším Já. A v období stresovém a vytíženém je pak pravděpodobnost
cesty téměř jistá. Mozek má zkrátka tu Vesmírem danou moudrost, jak sebe udržet
v kondici a vyživovat ducha a srdce. A naopak - srdce potřebuje být s cévním
systémem v pohodě, aby měl mozek správnou výživu (kyslíkem a minerály z krve)
a mohl fungovat. V okamžiku smrti, též bylo dokázáno, se snaží zachovat
informaci světelné úrovně = duše = která ladí s psychickým nastavením
daného člověka. Připravit se na smrt nikdy úplně nelze, avšak vyladit se k jejímu
přijetí, až přijde, tak tam je ideální úplně vypojit strachy, že budu souzen/a,
naopak posilovat přesvědčení, že budu obejmut/a láskyplným světlem vyšších
dimenzí a pokojně plynu Vesmírem.
Dále se mozek snaží uchovat genetickou informaci na světelné
úrovni a je posledním orgánem v těle, který během smrti vypoví činnost.
Jestliže se to podaří, pak se stává, že si člověk v dalších inkarnacích
pamatuje vlastní přechody duše mezi smrtí a zrozením či některé související
minulé životy. Protože má probuzenou a otevřenou část genetického kódu, který
je obecně brán jako spící neaktivní "odpad".
Neodpírejte si paranormální jevy jako mimotělní zážitky a
setkání s bytostmi jemnohmotnými. Má to pádný účel, proč se to děje, už
jen proto, že se vyvíjíte. A ještě něco k těm strachům - jestli se
obáváte, že se napojujete a dostáváte informace od temných, pak už prosím,
nastal čas s tímto přestat. Hrát na dobro a zlo neuzdraví polaritu jako
nedílnou součást života a jeho poznávání. Tyto polarity jsou napříč věků stále
velmi neutěšené. A proto uzdravit je spočívá alespoň v prvním kroku -
nechat proudit důvěru v nejlepší obecné dobro (sloučením toho pohledu, co
je dobré a zlé, kdy zmizí stav souzení), i když to zavání slepou vírou, a
připomíná to trochu můj - avšak geniálně fungující! - postup, jak nemít trému
při prezentaci před stovkami lidí. Zapomenu, že mě budou soudit. Řeknu si
záměr, s jakým jsem přišla = ukázat informace, na tom není nic ke studu.
Informace poslouží tomu, kdo je ochotný s nimi pracovat a je připravený je
přijmout. Víc neřeším. Takže při přechodu duše mezi vtěleným (životem) a
nevtěleným (smrtí) se držím toho, že jdu přijmout světelný tok, který tolik již
nyní miluji. A na nějaké souzení nehraju, už jsem zapomněla.
Dopřejte si taktéž zapomenout, je v tom boží milost.