Pocit vězení a strachů z odsouzení... neměla si se narodit taková, jaká jsi
Obvyklý dotaz tehdy od mámy manžela D na L a na mně a to samý od dalšího manžela J na M: Je to vůbec moje??!
D chtěl kluka, ale já byla přece holka, takže mě vlastně nechtěl. A s tímhle rozporem se pak ptal, jestli jsem vůbec jeho a s kým to máma chrápala.
J zase nesnášel M útrapy se zoubky a větry a že furt teda řve. Následovala stejná otázka: Je vůbec můj? S kým si to chrápala, pro koho se teď maluješ, kam jdeš? Máma nemohla ani za svou mámou na kafe. Život pro ni s manželem a dítětem znamenal jen tohle. Nic mimo byt a později práci po mateřské, i tak se J kroutil, ale nakonec ji nechal pro vidinu více peněz taky pracovat- ale nic mimo doma a práce pro mámu neexistovalo. Žádné kamarádky.
Takže pro mě a mou povahu je zde zápis: s dítětem můj život končí (!) A zhorší se vztah s manželem, protože bude mě brát za děvku, když dítě nebude podle jeho představ. I když vím, že M takový není, zápis generační, je prostě zápis. Zážitek strachu mámy, když mě čekala. A že ji nechá muž, opustí ji kvůli tomu, když by se dozvěděl, že čeká holčičku.
Nene, sice ji neopustil, né hned, ale dával jí to sežrat. S kým si chrápala, to nemůže být moje!!
A pak sám střídal to mladé masíčko, kterému pak rád - mimo jejich přítomnost samozřejmě, protože příště už by mu nedala žádná - říkal kurva.
U chlapa je to v pořádku, ženská nesmí - a nesmí mít ani svoji část rodiny, podporu, porozumění, kamarádky! Moji mámu dál sžírala tato nespravedlnost. Nemoci mít někoho na své straně a cítit se v bezpečí ve svém projevu. A taky obavy z toho, abych nebyla souzená za něco, co jsem ani neudělala! Ani by mě nenapadlo to zkoušet.
Nějaký mravní poklesek, aby za něj pykala domnělou hanbou, kterou jí nejprve D, pak J vnutili (!) Jejich obviňování, že chrápe s kdovíkým a dítě není teda jejich- a že skutečný otec není dost chlap, aby přijal otcovství, to je v pořádku, že?! O tom, že to je celé na bázi jejich nespokojenosti a nepřijetí skutečnosti, která není dle jejich představ?!
No a já teď jako dcera mámy, která takhle trpěla a že na vše zůstane sama, tak jsem slyšela větu J: A ta, ať se chová, aby nechovala!
Měl mě za kurvu. Heslo jaká máma, taková dcera. Nikdy mi to sice neřekl, ale energie sálající z něj, ty mluvily pravdu, kterou předemnou nedokázal skrýt - pravdu o tom, co si myslí o mně, mámě a o ženských obecně.
A dnes to odblokovávám tím, že můžu... chovám se tak, abych mohla chovat.
Vehementně se bráním podezíráním a soudům ostatních lidí na mou osobu. Když mě v rodině nikdo nepřijal a máma mi naplno taky to přijetí a pochopení dát prostě nemohla- ba nesměla!
A že jsem teda určitě kurva a sotva se snažím na své povaze pracovat a bejt milá, hned to musí být, že s tím člověkem spím. Jděte doprdele. S takovou opravdu žádné dítě v tomhle posuzovačném světě plným nepodpory, nepřijetí, tady plodit nebudu.
Rozčilovat se taky nebudu a i tak si dopřeju svoje "lázně", klidně to suďte jako sobectví a důkaz, pro koho se tak udržuju - pro sebe! Na stáří, protože stáří bude dlouhá doba a chci jej žít ve zdraví a ne v bolestech, nemocech, kvalitně. Ne abych třetinu doby života (když další třetinu člověk prospí) byla stejně jako neužitečný odpad, protože jsem si dřív péči o sebe odpírala, jen abych dostála čemu? Ukazování lidem nějaké definici skromnosti a o nesobeckosti? Zatracená blbost! Tuhle chybu opakovat nebudu. Je důležitější být věrný svým vlastním slibům, které ale pomáhají, než se dusit pod sliby napsaný někde v bibli, mravokárnými manýry lidí a mnohdy šovinistickými poučkami. Dopadalo to furt stejně, když jsem se pokusila zapadnout. Vyčerpaná hlavně psychicky, pod tíhou soudů lidí, že jsem nesoudná, (když seberu odvahu nebo drzost s tím něco dělat) nepokorná (možná), ale kdo by se nebránil v mý situaci akorát je to tu zase hodnocený jako nepokora.(!) Brání se mi i v tom, abych se mohla bránit. Svět mě chce mít nešťastnou chudinku, kterou jde lehce manipulovat, abych byla dle něčích představ. Ale já už nechci. Chci jen někoho, kdo mě bude mít rád i bez příkras. A to je M.
Zneuznání mé existence a její odmítání si myslím, jsem zažila sama až dost. Ponižování, jak jsem špatná a tedy moje duše je černá, zlá, taky musí být tomu konec. Včetně toho zápisu do mé DNA v prenatálním období, toho strachu, který mi vezme světlo, jakmile si to svévolně nějaká autorita určí. Strach - Protože nejsem dle něčích představ, takže nemilovaná a opuštěná, vadná. Zrůda, který se ostatní štítí.
Jsem především pro duševní svobodu, která spočívá v možnosti tvořit, projevovat se v souladu s vnitřním cítěním teď a tady.
Stop soudům na něco, že je špatně, když se s někým bavím chvíli radši než přímo s rodinou, která mi toho hezkého moc zrovna nedala. Hra na morální soudce už nemůže pokračovat.