Pohádka o trpělivosti
A vlastně je to i příběh o lidské ochotě naslouchat a společně si pomáhat překonávat bloky. Příběh hovořící o darované možnosti, kde do určité míry nutím lidi se namáhat, duševně se namáhat, aby překonávali sebe samých. A samozřejmě se tím také povzbuzuji. Že vidím dobré kolem sebe!
Víte, když všechno udělám za Vás, kde potom budu a kde budete Vy? Co by z toho kdo měl? A ne, nejde to k všeobecnému dobru, nesedí mi na tom právě ta oddělenost a hraní si rolí na lepší a horší nebo dost vhodné. Neboť pořád záleží jak na každém jednotlivci i skupině jakožto celku, tak někdy mívám záblesky, abych nebyla vždy nad věcí, abych nebyla úplně šťastná, jinak tu nebude co řešit, smysl existence pomine či co. A na druhou stranu, je to k zbláznění. A nejde mít úplné štěstí a sdělit to druhým a pak zase říct, že se nedaří a je to nakonec vlastně, jak se říká "na houpačce", takže to je ten život a tak to chodí.
Ale máte trpělivost, prostě ji máte - hehe, na dobu určitou! A já ji nedokáži odhadnout, jak ta Vaše trpělivost potrvá, trpělivost se mnou. A potom se stává, že v momentě, kdy něco měním a konečně překlápím do podoby, kdy už vnímám oboustranný nebo obecný klid, tak to zkolabuje zpravidla na tom, že jste přesně řekli v ten kýžený moment "už nechci slyšet nic". A já se namáhám na nic, takže potom po Vás chci, abyste se namáhali Vy a ještě o to víc! Takže je to tak, že každou chvíli mám otázky a něco k řešení, ovšem zůstávám uvíznutá v pocitu, kdy s tím začnu zase lidem zprvu přívětivým a naslouchajícím lézt na nervy, až je donutím říct "A Dost", přičemž by východisko pro mě bylo slyšet "tohle mi opravdu nevadí, neodrazuješ, přesto Tě mám rád/a a otravnou se nestaneš!" Nebo to i odpovídá na otázku, proč někdy se ze mne stane to malé dítě, které si prostě chce hrát nebo beze slov obejmout, aby se to zase nekomplikovalo slovy a bylo zase bezpečno.
Tohle upřímné vyznání by z pohádky o trpělivosti udělalo skutečnost. Z toho plyne třeba: dovolení mít se rád/a, i když nejedeš na sto procent, i když se neusmíváš na svět 24hodin denně, i když mluvíš moc nebo málo, ať už jsi bezstarostný/á nebo léta se snažíš přemoct paranoiu, strachy a jasně vidíš, že bez této pomoci (proměny pohádky o trpělivosti na skutečnost) na to nestačíš. A přesto vidíš jasně a jistě, že se bezpodmínečně přijímáme a máme rádi. Přitom je tam i neschopnost nebo nemožnost vidět dary, za jaké bys byl/a vděčný/á.
A kde je potom pravda? Takto by mě to dostalo do role nevděčníka a s tím se odmítám ztotožnit.
A jinak je příběh stále stejný. Vidím, kolik toho děláte, jak se namáháte a jak dřete, já toho dělám sotva polovinu, snad to vnímám zkresleně, neboť nebylo mým zvykem dělat takto málo. A teď mi zkrátka přijde, že opravdu nedělám nic. A je mi to hloupé vůči těm, které už mám ráda, nechci toho zneužívat, že mě tito lidé mají rádi a plýtvat jejich energií na to, abych se cítila stabilní s náladou či co. A tak hledám další časové náplně, abych si mohla dovolit méně přemýšlet "o nesmrtelnosti chrousta" a nemít čas řešit takové detaily, složitosti, na jaké stejně jednoznačná odpověď neexistuje a mít pořád radost blokovanou dilematy, zda jsem někde neudělala chybu a někomu zbytečně zase nezkazila náladu.
A kupodivu, už přestávám mít konflikt s lasery. A tak aspoň to je pozitivní zpráva na závěr sdělení. :)