Poslouchat cizí rozhovory se nemá
A tohle je na všechny pomlouvače výmluva! Vymlouvají se na slušné chování v případě, kdy jim na to shodou okolností přijdu, že zase jsem byla pomlouvána.
Ať mi aspoň nekecají o slušném chování, když oni ho dávno dalekosáhle za mým pokleskem, byť nahodilým, překonali. Cítí se beztak ponížení a uražení, že jsem jim na to přišla. Já tady nedržím slušné chování jen proto, že se to říká a dělat se má. Ale pro vidinu, že tak bude společensky duším dobře! To mě ve skutečnosti udržuje a pohání k tomu nějaká pravidla ještě dodržovat.
Nepotřebuji další výčitku, že se cizí rozhovory poslouchat nemají. Trest za to, že jsem slyšela něco, co jsem slyšet neměla, už zřejmý je - trpím s vědomím toho, co vím a skutečnosti, jak jsem se to dozvěděla. Těžké je překonat zvědavost a při myšlence, že se tu hrají hry nemilé, získat strategickou výhodu (i tomu odolat je těžké), abych se snad na příští nějaké kolo nerozpadla a zachránila se, nebo zachránila to, na čem mi záleží.
Oni si jen povídají. Mají základní potřebu, přirozenou potřebu lidskou, sdílet. Oni přeci nic neudělali. Ale proč se kvůli tomu cítím pak mizerně? Což odporuje zase mé definici a smyslu se nějakého slušného chování držet, tak bych to nyní viděla v rovnováze, ale s tím, že se teď špatně cítí obě strany! Co takhle odpustit si a nedělat ani jedno z toho?
Chci, aby tito lidé pochopili - poslouchat cizí rozhovory se sice nemá, též se nemá pomlouvat!
Obojí nás vytrestá rovnako. Pak se konečně dostanu k tomu, proč to řešit a opravdu to není potřeba řešit. Jediné, co je potřeba udělat, vyjasnit si to, vyříkat si to a s pochopením odpustit. Na tohle teď čekám.