Prázdno, Naplnění, Izolace, Propojení
Zdravím.
Tento víkend upadám do zvláštního stínu (asi důsledek přírodních jevů, jejichž vliv na sebe se snažím trochu tlumit, neboť mi to v praktickém životě poněkud komplikuje situace). Název stínu je něco jako slova v nadpisu tohoto článku. Víte, kdysi existovalo mé "já" v podání chlapce, kterému se utopili rodiče, když mu mohlo být asi pět. Plavat sám ještě neuměl a jezero a jeho tajemství mu je oba pohltilo. Stalo se to krásného dne ještě před začátkem léta, no bylo to už na Zemi, dokonce snad někde v brzkém středověku a v okolí se nacházelo spoustu lesů, jež obklopovaly to jezero a táhly se hodně do hor.
Ten chlapec se pak na loďce doplácal ke břehu, čas mu byl ukradený, neměl potřebu ho počítat nebo si ho uvědomovat. Věděl jen, že rodiče už mu jídlo nepřinesou. Musí si je nějak obstarat. Ale jak? Lovit jako táta neuměl. Navíc mu bylo k nelibosti zabít zvíře s kulatýma a prosebně k němu vzhlížejícíma očima. Toulal se lesy a sbíral zatím plody a příroda ho pak vychovala jistým - divokým - způsobem sama. Nastaly chvíle, kdy zabít musel, aby sám přežil. Naštěstí pro něj do té doby vyrostl a nabral sil. Zhotovil si chatu. Za jedno byl rád - naučil jsem se přežít a teď mohu dle svých rozhodnutí, co si usmyslím, tak mohu udělat. Bez toho, aniž bych něčemu škodil. Ale zváštní je tohle, kolem mě víc vlků, víc těch malých zajíců. Já tohoto tvaru jsem jeden? Není jich taky víc, jako byla máma s tátou?
Hodně let neviděl někoho takového, sobě podobného. Ale došel ke smíření, že je to tak dobře pro něj. Vlastně mu lidé ani nechybí, nepotřebuje je. Co by jim říkal? Nic. K rozmluvám si vystačil sám, v mysli se mu hemžily symboly, díky nimž se orientoval, aby rozuměl, že brzy nastane zima, je nutné připravit dříví a takové ty věci, co se dělají, aby nezmrznul.
V roce 1989 stojí holčička v jeslích a hraje si - s kopřivami. Mluví na ně skrze mysl bez ústy vytvořených slov, používá stejný symbolický, představivostí zplozený obraz. Je jí parádně, holčičce i kopřivě. Svítí sluníčko. A je jedno v tu chvíli to, že její rodiče jsou v rozvodovém řízení, ale pak o několik hodin později vidí mámu a přesně tuší a cítí bolest a energie těch emocí a beznaděje, která mámu nutila plakat. Přesně tak, bylo to totiž vlivem ještě dalšího člověka, že? Ale jaká ironie, bez jeho semene bych tu ehm, nebyl(a). Není to jen otec, co jí komplikoval první náhledy na lidi. Dospělí- v jeslích jí to tak přišlo- vždycky věděli lépe než ona sama, že je pro ni dobré jíst to tlustý hovězí maso, když očividně jí to dobře nedělá. Jak troufalé přisuzování vlastního pohledu do pohledu dítěte a manipulace proti vůli, sotvaže se nějaká začne projevovat, hned ji utnu! Sakra lidi, pořád v té obranné pozici jeden vůči druhému chce setrvávat? Opravdu chcete? Za jakou cenu. Už teď té dvouleté holčičce připadáte mizerní ve své podstatě, ačkoliv by byla plné víry, že jste čistí a silní jako kopřivy a slunce. Každým podobným skutkem a přetlačováním se o moc, aby bylo po vašem- a s každým narůstajícím počtem takových lidí je jí jen víc úzko, protože vám nezbyde prostor ani čas, abyste každý NEŠKODNĚ mohl podnikat kroky svými životy, přitom nikomu neublížit. A čím víc vás je, tím těžší je tento úkol, až se MUSÍTE (!píchlo mě u srdce a zatlačuji slzu, modlím se, aby tohle šlo, jinak dál není volba) smířit s tím, že izolovaností cesta nevede, pouze vzájemným přiblížením a přijmutím toho, jak jsme propojení a jedna energie se prolíná s další, třeba toho souseda vedle vás, nebo kolegy na služebce v Austrálii.
Dále v té izolovanosti, holčičce je nyní pět let, v jiném městě, rozvod je už pryč, přijde brzy sourozenec. Ale ona nespí v noci. Vidí jiskřičky změn, vidí v nich obíhat spousty nekonečen. Co je nekonečno? Ptá se sebe. Nekonečno je...ach, pořád...ale co? CO? Klid a prázdno, nebo cokoliv, co je schopno setrvat...
Pak základka. Nemají ji tam rádi. Proč? Aha, něco tu nesedí. Zatímco spolužáci, jelikož to asi jejich rodiče s nimi komunikačně i energeticky zvládali lépe, tak se stihli bavit spolu víc, blíže, jinak a KONSTRUKTIVNĚJI. U ní ze strany rodičů chyběl i čas a podstata otčíma a matky se silně rozcházely. A ona byla kdesi uprostřed, jak to sjednotit a jak ukočírovat vlastní již totálně zmatené city a pohled na lidi a to už jí bylo osm. Nesedělo to tu, že rodiče spolužáků očividně měli ke svým ratolestem blíže a tím lépe jim fungovalo vysvětlování, že je dobré dělat to či ono a tamto není dobré a proč. Taky jim víc důvěřovali a měli o svých dětech příznivější mínění. Ona byla hajzl a vetřelec, kterýmu se nevěří. Jednou něco bylo nepochopeno a byla prostě zvíře, divoch. A čím víc se to ŘÍKALO, tím víc se tím stávala! A to všecko z doma se jí promítlo na vztahy se spolužáky. A vztahy se spolužáky (protože jí neustále bylo předestíráno, jak je s ní vše v nepořádku) se promítaly doma a i do spánku. Noční můry, že ji ve škole bijí atd..
Tedy vyzývám! Važte slova tím smyslem, že umažete všechny nepříjemné a ošklivé pojmy, neexistují. Jako (vole, krávo, debile...), to v závorce je příklad z praxe a ten neslyším a ignoruji. :) Ještě tajemství- opět si to vymyslel člověk, že ta slova v závorce mají někomu škodit a být zle míněna.
Zbytek už mi šlo vydýchávat mnohem snáz, jelikož si mozek našel cestu, jak si utvořit vlastní prázdno a tím i prostor k uklidnění. Pak jsem přišla k tomu, jak sebe naplnit skrze vhledy a jak to trápení, jakého jsem se stala svědkem v minulosti (a že to pokračuje u zbytku světa a třeba jen v obměnách či podobných znacích), obrátit na zkušenost a jak se z toho vyvázat.
Pak přijde ta izolace, kdy jste klidní, máte nadhled. BRAVO. Nicméně si sice přejete pro zbytek světa to nejlepší ve jménu toho, že se již nebude mít důvod šířit negace a odejde na věčný pokoj, zato vás chytne pochybnost, jestli o to zbytek světa stojí, jestli to není v rozporu se svobodnou vůlí. A tak, abyste neublížili, straníte se a ptáte se, jak tuhle touhu ukočírovat, protože jednak nestojíte o projev naučený, kdy po každém výraznějším projevu, abyste se nestali v očích jiných nafoukanci anebo sobci, tak se stáhnete, omlouváte se za to se zmínkou, zda jste něco v něčem nepřehnali nebo nezanedbali (protože ty pochybnosti vězí právě z opakované zkušenosti, kdy se vám dostalo negativní a naprosto bortivé odezvy, protože si to druhá strana přeložila- tu vaši snahu- úplně jinak, než jste očekávali). Dovolte mi toto očekávání zadržet včas. Při proudu a rychlosti mého myšlení toto ustupuje nejprve do pozadí. Ve výsledku něco udělám, pak se věnuji něčemu dalšímu a za hodinu mne tu máte zas, abych vám řekla: Ehm, pardon, asi se mýlím? Je to pro vás v pohodě? (Když ano, tak SUPER, to jsem ráda a když ne, tak sorry, to jsem tak nechtěl. A těch sorry bylo dřív o mnoho víc a nahuštěněji, dnes jsem zas na druhou stranu v tomto všem důsledku možná až příliš opatrná i perfekcionistka! :D ) Nepotřebuji nic víc a nic míň než občas obejmutí, ale od člověka, na uvědoměnou, že tu je a že tu žije ve všeobecném povědomí důvěra v propojení. Že mi rozumí aspoň v základech, když vidím, jak hloupě a nemožně by odemne znělo přání a dožadování se pochopení v každém aspektu mé existence...tohle chtít je pošetilé. Když tvrdím, jak nerada přihlížím tomu, že někdo přijde a povídá, jaká jsem a nejsem a hučí to do mne tak dlouho (abych vlastní pravdu, kterouž sama o sobě mohu nejlépe znát opět jen já, vyměnila za jeho/její zkreslenou verzi), abych jeho/její názor přijala jako pravdu ve jménu KLIDU.
A tak se smířím s těmito cykly v dynamice změn ve vědomí, cykly- prázdno, naplnění, izolace a propojení! První dvě kvality zvládnu sama a každý sám o sobě. Další dvě ovšem musí přijít- a zejména ta poslední ve SPOLEČNÉM konání.
Buďte zdrávi, přichází opět můj čas naplnění po fázi prázdna, kdy přemítám, zda-li vám mám co říct a zda-li je to k užitku, pak se překonám a aspoň to zkouším. Možná nemám co říct a možná mám říct i mnoho. Jdu fungovat opět více všedně, prakticky a ve 3D mě čeká úklid a nalezení obleku mého partnera, jeho čeká pracovní cesta ;)