Principy citové cenzury a sebecenzury
Hry na hranice. Dělání si těžké hlavy, zda k němu nedošlo, když je porušení něčích hranic diskutabilní, není jednoznačné, vyvolává nejistotu, na čem jsi. Navíc se ten člověk k tomu nevyjádřil nebo sám v té oblasti tápe, není si jistý. Dostáváš se do kolotoče nepochopení a snahy to vzápětí vysvětlit a zase se opakuje napětí a silné nepohodlí...nutkající to utnout.
Pocity viny. Za to, co cítíš a ke komu. Za to, že chceš uvěřit v něco lepšího v tom člověku nebo lidech ve světě obecně. A ono se to neděje. Ono to selhává. Jak marné snažení to bylo! Ještě si to vyčítáš? Tak už si to odpusť...
Ať už se rozhodneš jednat jakkoliv, bude to z 99 procent unikátní a neobvyklé. Budeš pomluvená/ý, neujdeš tomu. Tak radši ruce za hlavu, nožky na stůl...za ty nervy to nestojí! Veškerá citová cenzura i sebecenzura je cesta k nešťastnému bytí a blokování, zatemňování srdce - ohledně Co si kdo pomyslí, jak budu vypadat před člověkem X, nebo všemi ostatními, kteří jsou vždy tak dokonalí a vědí vždy za každých okolností, jak se chovat správně..a hlavně je nezrazuje jejich tělo!
Je třeba mít na paměti, že se jedná o obrovský klam. Ve skutečnosti se takto bojí i ti lidé, co se mistrovsky umí tvářit, že to mají na háku.
A tak chodím po světě jako blázen, občas hranice překračující nebo vždy překračující, to vše jen proto, že srdce mám holt na dlani a do světa úkladů a intrik či onomu "jak by se to ne/mělo" se nehodím. Ale nějak jsem a slepě jdu...se slepou důvěrou. S rozhodnutím mít rád i pomlouvačné. Obejmout ty, kteří křičí a rukama v pěsti se ohánějí. Dát dar i těm, kdož zády se otáčejí tvrdíce, že nic nechtějí, uvnitř jim cosi zoufale chybí a přitom se rozhodli ignorovat ten slabý hlásek, že obejmout si přeci přejí!
Já... odpadlík.