Proč věštíme?
Strach a panika z neznáma, z budoucnosti. Chuť získat nadvládu a kontrolu nad situacemi a lidmi. Když předám myšlenku někomu a budu ji prezentovat jako pravdu, tak zcela určitě ten okruh lidí, který byl z historie naučený se řídit a poslechnout sdělení něčeho jako daného, věštbu a jako cosi nevyhnutelného, osudového, pak si beru sílu těch lidí. Pak je zotročuji na bázi energií a informací a manipuluji s jejich vůlí. A co hůř, ti nevědomí lidé mi jejich vůli odevzdali s tím počinem a domněnkou, že přeci já je zachráním, já je spasím, já to vím nejlépe. Aby se vyhnuli překážkám a nepříjemným následkům. Následkům jejich voleb a činů.
Kdo ale ví nejlépe doopravdy?
Ne, člověk to není, ani ten, kdož o sobě tvrdí, že vidí budoucnost, umí čarovat. Umí akorát psychologické triky. I domorodci – šamani se ptají „co to je umět?“
Duše takového člověka pochází ze střípků jiných dimenzí a časů, jaké nejsou uchopitelné v nás a z pozice pro naše neznámé okruhy on může pak cokoliv, klidně klamat. Takže je nezbytné a důležité neodevzdávat vlastní vůli společenským konvencím ani tomu konceptu nebo doktríně ve víře, v náboženství, že se o vše postará bůh, tím se zbavuji zodpovědnosti a tím taky odevzdávám vůli druhým, nárok se ozvat (korán, pozpátku = nárok). Nárok mluvit sám za sebe a nečekat na nějaké spasení, rozhodovat za sebe a s tím rozhodnutím přijímat následky.
A také nárok věřit, že když se nedaří, že věci nakonec dobře dopadnou. Rozlišit, kdy se včas zarazit v ovlivňování toho, co přijde a nevyčerpávat se na něčem, co ovlivnit nemůžu a to nechat na bohu. Ovlivnit můžu sebe a své postoje, ovlivnit můžu to, abych stíhala včas deadliny v práci do té míry, pokud a dokud dělám nějakou část procesu závisejícím na mé aktivitě. Kde ale začíná aktivita a kompetence kolegů, tak můj vliv jaksi je omezený a končí na tom, jestli kolegové nezaspí – a to už je na nich. Tam má vůle končí. To byl takový příklad z praxe.
Snad přineslo osvobození a uvědomění si.