Uvolnění emocí z dětství a zlepšení zdraví v dospělosti
V tento čas letního slunovratu hodlám se všemi
spojitostmi osvobodit jednu kapitolu sebe samé - a tím nabídnout rozřešení
podobně citlivě založeným lidem. Inspirací mi dnes je nejen můj příběh prožívání
dětství bez možnosti a schopnosti leccos pojmenovat a vyjádřit, ale i příběh
sedmileté holčičky a toho pohledu, jak to její maminka vidí.
První, co mi na téma "Má dcera kvůli každé maličkosti
pláče", došlo: Já byla také taková! A paní bych měla co napsat. Jak to vidí ta
holčička, teď když už ve svém dospělém věku mám tu schopnost, jakou jsem dříve
neměla - celkem dobře jsem našla způsob komunikace, jaké pozemšťané
v rámci možností rozumí a že to byla a občas je fuška se s lidmi
domluvit. Bylo by to v rámci: Jako dvouletá jsem se snažila slovy utišit
maminku, když plakala. Ale divila jsem se, že má slova maminka neslyšela.
Nerozuměla jsem tomu, vždyť celou dobu slyším (ve své hlavě) je znít jako
ozvěnou "Mami nebreč, to bude dobrý, přestane to bolet. Jsem tady, pro Tebe." A
nic a maminka pláče dál. Přepnout na ten režim, jako to mají ostatní lidé, tedy
předávání řečí - ústně mi trvalo až do mých pěti let věku. A že principem není
opakovat to, co právě řekla babička. Ale tak jsem se prostě učila, jak myšlenku
převádět do slov namísto nezapomenutého zvyku skrze inkarnace - telepatického
přenosu, kdy jen udělám uvnitř hlavy "CVAK" a spolu s citovým a obrazovým
obsahem zpráva přejde do hlavy-srdce té mamince.
A dál mě napadlo právě nevyhnutelně, že ta holčička, co neví
jinak vyjádřit emoce lidskou řečí, když její přenos uvnitř hlavičky nikdo
nechápe - říkám si k její mamince: Vaše holčička je telepat! Nedělám si
srandu. A je to pro ni také jisté trauma, z toho, že nebude vyslyšena, že
nebude pochopena. Co se odehrává uvnitř je neustále v konfliktu a napětí
s tím, co se děje venku. Napětí, nepřestává, je to stres. Stres nebýt si
pak jistá, že zítra bude také den a vyjde slunce, stres, že maminka nebo
tatínek se jinak vyspí a co někdy nevadilo, to jim vadit ale bude a budou mi
vyčítat, že nejsem dost dobrá, že to nezvládám, mám strach, že si nestihnu před
večerníčkem vyčistit zoubky a mám strach, že když to udělám jinak, bude se
maminka s tatínkem zlobit. A také to budou vidět ve škole! (Ano budou, i
když jim to neřekne nikdo, přesto se to přenese, protože na to furt myslím a
cítím to a cítím, že se mi budou smát, oni už to vědí, když mají tu křišťálovou
kouli nebo umí ty myšlenky cítit a vidět, jako já, nakonec ví snad i lépe než
já sama, jak mi je a co během dalších deseti minut půjdu dělat - snad blinkat?
A i za to se mi budou smát... a pořád dokola.) V zajetí úzkosti to dítě pak
je.
Nezbývá než vytrvat a pomáhat mu hledat zdravá spojení mezi
vnitřním světem /v hlavě a srdíčku/ a tím vnějším a vést ho tak, aby tam
zmizelo postupně to napětí, konflikt. Pak později, třeba v pubertě -
ideální čas mu/jí nějakou konfrontaci dopřát. Protože už bude vědět, jak
přijmout nesouhlasné a vyrovnat to uvnitř sebe. A ukázat, že uhodnout chování
někoho se dá jednoduše podle zkušenosti a toho, že jsem si prošla tím stejným a
návyky a povahu mám zrovna takovou, jako holčička, kterou jsem také byla. Chce
to jí dodat jistotu, že i ona se podílí na tvorbě ve světě, v životě. Že
může leccos ovlivnit a vedle toho, co ovlivnit nejde. Aby přestala mít dojem,
že s ní okolí jen mává, jak se mu zlíbí, naopak aby viděla, že se může
rozhodovat a volit mezi možnostmi společně s vědomím důsledků jejích voleb.
Druhá část se pak týká zdraví a pokračování rodu. Zatímco
jsem neměla až tak na růžích ustláno, co se doby i pochopení týče, toho
pochopení, jaké jsem v rodině a "kamarádech" se snažila najít, samozřejmě
jsem pak během puberty měla těžké měsíčky, nízký krevní tlak, únava, akné hodně
hluboké a vůbec špatný lymfatický systém (takže únavy, deprese a celulitida
denní chléb a k tomu nemožnost spát nebo se radovat, jako ostatní,
nemožnost přibrat na váze). Neustálé padání vlasů. Nedařilo se mi sebe dost
vyživit. Proč? Neviděla jsem smysl toho všeho. Připadalo mi to marné - dnes na
slovo marné, když se od někoho pořád opakuje z hlediska moci, stávám
alergická a drze ho utínám a je mi jedno, jestli u toho je šéf. "Tyvole,
neopakuj mi to furt! Však vím, jak to bylo a řešilo se..." (právě jsem zastavila
v negativistických slovních litaniích dvoumetrového a téměř
dvoumetrákového kolegu :-D a to se do něj vejdu 4krát). Prostě to ze mě vypadlo
a já se díky tomuto ventilu hezky srovnala a uklidnila, už jen tím, že jsem to
řekla. Proto nezastavovat tok emocí skrze slova, když už to přijde. Může to být
vzácná chvíle, kdy se to dostalo na povrch a jindy už nebude schopnost to
vyjádřit.
A jak šel čas, přijala jsem sebe, že nebudu holt jako má
babička a máma, matkou tří dětí, kde se roste v zajetí psychiky nebo
divných mentálních vzorců, ale vymýtím vzorce a když přijde to jedno děťátko,
budu mít tendence ho rozmazlit, což je jako jasná kompenzace logické, že mě po
mých zkušenostech to bude stahovat k rozmazlující výchově nebo žádné
výchově. Nechci to nazývat vůbec nějakou výchovou - to žít a nechat žít.
Uprostřed všech těch směrů a lektorských učebních plánů o výchově by to byl
další zmatek.
Měsíčky a i nálady mám stabilnější, tlak už není tolik
nízký, že bych věčně měla studené ruce a nohy a omdlévala. Vlasy zdaleka tolik
nepadají, protože už mi svět vyčítáků dal pokoj. A já se necítím tolik ubitá
životem (modřiny). Po dvou potratech ještě budu chvíli unavená, faktem je, že
tělo se rozhodlo neplýtvat energií, tak nemám moc vůli pro sport, kromě
jógy-nejógy či rychlé chůze na půl hodinky denně. Vedle toho si dopřávám pestrou
směsici vjemů a tvorby. Skrze zaměstnání, práci doma i odpočinek
s přáteli, skutečnými přáteli. A utlumily se mi chutě na jídlo, obecně
toho do sebe nedám tolik jako před těhotenstvími. A tak to je. Přitom jsem na
tom zdravotně i dle testů z krve lépe než v pubertě. Protože jsem
minimalizovala ono napětí, stres a úzkost. Skrze vyjádření toho, co ve mně je
bez přetvářek a přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat, co si kdo pomyslí
apod.
Vím, že v dalším těhotenství to bude tajené
těhotenství, obklopím se jenom těmi lidmi, kterým můžu věřit a nedovolím
úzkosti a dalšímu stresu z trollů, aby mi to děťátko do třetice zabily. A
s čím je moje psychika i tělo v jednotě - fakt, že se nechci snažit a
marně se snažit už vůbec. Abych musela dávat tělo do dalšího napětí a bez
zdravého děťátka na svět přivedeného na úkor zdraví?! Nikdy. To už je lepší být
bez dětí. Jako máma, která by byla pak bez energie a bez života, tak bych dětem
stejně nedokázala dát to, co jsem si představovala.
A ještě je tu setrvačnost - tělo bylo dlouhá léta nastavené
pro znemožnění rodit děti. Kvůli tomu stresovému bojovému - během dětských let
a puberty až do 25let věku. Furt jsem jela v tom modelu, že lidem a nikomu
se nedá věřit. Když je člověk pod kortizolem a adrenalinem celých 25let, tak
minimálně 5let se tělo dává do klidu, než se vůbec něco umožní - to uvolnění a
konečně radost ze života bez strachu, že když ji projevím, hned budu klepnuta
přes prsty (obrazně řečeno). A hormonální nerovnováha pak dál cloumá
s chutěmi na právě takové pokrmy, které bych jíst neměla už kvůli cévám do
budoucna (chuť na pálivé, protože zvyk na rozruch? Chuť na slané? Abych měla
kromě vody dost iontů a ledviny pracovaly vedle strachu správně? atd). Letos
jsem se rekalibrovala po této rovině. Podezírala jsem sebe, že jsem otěhotněla
ze světla :-D neboť 9.2.2019 mohutná sluneční erupce a pár dní na to jsem měla
meditativní hluboké propojení se Sluncem a krystaly na 14.2.2019 a od té doby
jsem měla učebnicové těhotenské příznaky. Jak bylo po Velikonocích, tak to
přešlo, to navalování horka a motání hlavy a pocit na zvracení. To přijde, když
je hodně silné Slunce a Schumannovka vylítne zase ke 140Hz nebo výš.
Teď je chvíli klid a jenom střídání horka a bouřek a napůl
prána. Již brzy a neřeknu, kdy přijde čas pro nové životy. Již brzy se uvolní
možnosti konat a žít bez úkoru na zdraví. Budeme to již umět, tak jako mi včera
Síriané předali klíče k vědomému ochlazení těla pomocí sugesce - vyvolat
si husí kůži myšlenkou na něco krásného, zarážejícího a ledového, krystalicky
průzračného a že se tím právě sprchuji například. Už to studí! :-D Stejně ale
vedle toho nezapomínejme na pití vody.