Uzdravení důvěry
Tento článek je motivovaný vzorovým příběhem dvou lidí,
rodiny a kamarádů. Dva lidé, mladý pár, se rozhodli pro svatbu, ale takovou za
přítomnosti pouze dvou svědků, oddávajícího, matrikářky.
Ať už mohli mít motivy praktické, jako náklady na svatbu,
organizaci a mít jeden den kousek štěstí pro sebe, tak se vynořují i motivy
skryté, nevyřčené. Proč stoupá v této době počet takových jednoduchých,
komorních svateb? Jednak finance, jednak rychlost doby. To jsou stále praktické
důvody. A nyní se dostanu ke zmínění důvodů lidských, duševních.
Máme na kolektivní úrovni vyčerpány kapacity na věnování se
celé rodině, natož přátelům, někdy jsme opravdu rádi, pokud se naplno stihneme
věnovat v rámci partnerství sami sobě a sobě navzájem, tedy pozornost je
vědomě štěpena a rozdělena mezi mnou a partnerem, ničím víc z okolí nerušena.
A tak se žije přítomný okamžik naplno a svatební den se nejlépe prožije a
zapamatuje.
Jeden den. Bohužel pro rodiče, širší rodinu a přátele nastává
chaos, neboť se cítí rozhodnutím tohoto páru odkopnuti, odmítnutí, je zde
zraněna důvěra. Tento koncept nevznikne ale na straně rodičů, musel tu
existovat již dřív, jinak by to nevyvolávalo rozhodnutí na obou stranách
taková, jaká to vyvolalo. Zraněná důvěra je již mezi lidmi dnešní doby dost
rozšířena. A čeká, až si jí někdo všimne, zavolá všechny ty lidi/duše k ní
a řekne jim "pojďte ji uzdravit POROZUMĚNÍM obojích pohledů".
Ze strany přátel a rodičů je to pocit odstrčení, vynechání,
co pramení z jejich domněnky nedostatečnosti a pro druhé vzkaz "nejsem Ti
dost dobrý, ani po tom, co všechno jsem pro Tebe dělal?" Tady je výzva pro ně a
cesta, jak uzdravit důvěru - říct si, že jsem naopak dost dobrý a respektuji
rozhodnutí, jaká dělají mí blízcí, museli mít jistě důvod a dopřeju si
trpělivost a jim příležitost mi povědět, co za tím rozhodnutím je, pokud na
znalosti jejich motivů trvám a chci najít svůj klid, jaký jsem nyní ztratil,
neboť uznávám, nyní jsem v důvěře ke druhým lidem slabý.
Co se může stát? Buď ten mladý pár odpoví, že nechtěl
rodičům a okolí komplikovat nic, ale neviděli cestu, jak lépe to pojmout, nebo
zkrátka bylo to čistě praktického rázu, omluví se, že nechtěli způsobit tyto
pocity a nemělo to signalizovat nevděk, avšak rozhodnutí učinili, aby si to
mohli oslavit třeba jindy, a chtěli cítit sílu okamžiku jen oni dva, jenže to
jim v této uspěchané době není snadné, takže čím méně lidí a méně vzruchů
kolem, tím lépe.
Nebo se vynoří přímo koncept nedůvěry - z historie výchovy,
kdy paní máma, pan táta bránili sňatku buď z jedné, nebo druhé strany a
důvody byly různé, stačilo, aby si neseděli rodiče partnerů, dokud se
neusmířili, tak bránili. Toto je zkušenost hromadného počtu duší, kdy v dnešní
době toto nevědomě přepisují, takže volí svatbu bez rizik, že ji jim někdo
zvenku zničí. Mámo, táto, promiň, že jsme se na svatbě jaksi "obešli" bez Vás,
ale dnes nikdo neví, co bude zítra? To zní divně, že?
Ano, pomysleli jsme na to, že Vám to bude líto, že se to
bude nelíbit, ale chtěli jsme Vás ušetřit starostí, ale jak vidím, tak s tím
jsme Vás ochudili o radosti? Možná jsme se báli, že budete proti, že budete
bránit a ze strany přátel to také nemáme tak jisté, tam zase, že vzniknou
úklady, jak nás rozdělit- neumíme to vysvětlit, ale tohle se dříve dělo, a
třeba potřebujeme pomoct.
Potřebujeme namísto hádek a dalších zraněných emocí a
odsouzení na zbytek života TOHLE utnout. Když Vy se nyní odtáhnete a nebudete s námi
mluvit, totéž přátelé, tak to jenom dokáže, že jste nám to nepřáli a nepřejete.
Vrhne nás to do posílení, kdy jsme doufali, že jde o chybné přesvědčení, toho
přesvědčení, že byste nám tu svatbu nedovolili nebo ji znemožnili. Tohle je
problém skutečný, co je nutné řešit a uzdravit důvěru, kterou jsme nikdo nezranil
(byla totiž zraněná mnohem dřív).
Kdyby tu také nebylo tohle nevědomé ztracení důvěry, pak nás
to navede tak, že bychom si byli duševní kapacitou jistí, že si výjimečný den
budeme schopni dopřát, i kdyby na naší svatbě byla hromada lidí a netajili
bychom to. My nevědomě tajili, nyní potřebujeme pomoct s pochopením od
Vás, že jinak nemusíme opakovat později rámec nedůvěry a strachu, že hezké bude
zničeno závistí nebo konfliktem, který třeba nevidíme. A vidět, že jsme se
pletli v tom, jak byste nesouhlasili a že nás stále milujete, respektujete
přesto naše rozhodnutí, byť udělané na mylném očekávání.
Tomu se říká uzdravit důvěru - namísto pokračování bolestí a
neporozumění v rodu a být zraněný do konce života a do dalších životů, si
dovolit rodinu ještě více stmelit. Hrám na počítání si věnování vděčnosti nebo
nevděčnosti, důkazům úcty a hrdosti navzdory. Že mám přeci mít svou
hrdost a zachovat tvář, tehdy vyřčené předsevzetí (jaké se někoho týkalo a mohlo
to přitom nabourávat jeho svobodu?) abych byl TEN DOBRÝ rodič? No a co! Na
hrdost a potřebu mít vždy oplácené dobro od (dnes dospělých) potomků se musí
zapomenout v těchto případech úplně nejdříve!
Pro okruh zbytku rodiny a kamarády - neotáčejte se k takovým
zády. Naopak je podpořte, ať nemají příště důvod se bát dělat velké společenské
akce, které dosud pro ně byly z ne zcela logických důvodů symbolem potíží
a vzniku situací vedoucích právě k rozpadu přátelství, jaké se báli
ztratit. Proto Vás raději nezvali. Když se k nim otočíte zády, jen je v tom
domnělém utvrdíte. Zatímco plynulé prožívání dýchánků postupně zdařilých ve
větším a větším množství lidí, jim naopak dodá důvěru, nakonec se pokusí sami
něco uspořádat. A bude lépe. Heslo: VZÁJEMNÁ PODPORA. Jinak je jistě znáte dost
na to, abyste řekli, zda jsou introvertní, a proto nemají kapacitu a těžko ji
mít budou, na pořádání velkých akcí a nemá to nic dělat s tím, jak si Vás
cení. Toť pochopení.
DĚKUJI!