V lidech se nevyznám - zdroj trápení
Úderně, zčistajasna dnes přišla myšlenka: "Neznáš lidi."
Je to tak, v lidech se opravdu nevyznám, mám za to, že ten, kdo tvrdí, že se v lidech vyzná, buď úmyslně lže, aby překonal v boji jakýsi energetický val, silový blok, s jakým se potýká dlouho, takže už neví, jak na něj jinak, než popřením a tzv. předstíráním pro nastartování autosugesce, která by to nejhorší pomohla mu překlenout.
Nebo nelže úmyslně, jen to říká v jiném významu, méně hlubším, ale neuvědomuje si, že to neodpovídá v rámci úplnosti.
Nechápu, když v jednom okamžiku je kvůli nějaké věci nebo události oheň na střeše, vzápětí, když sama se nakonec dostanu ke slovu, vyjádřím také vlastní emoce k danému, najednou je to mimo mísu, nepodstatné, zlehčované. Najednou z katastrofy je "vždyť o nic nejde, vše je v pořádku" a já jsem divná. Ale jakmile jsem v klidu, tak všichni zas plaší a diví se, jak já můžu zůstávat v pohodě.
Závěr: Jsem tam, kde nejsou lidé. Lidé jsou tam, kde nejsem já. Takto to je s niternými světy a takto vypadá propast mezi mým vnitřním světem a vnitřními světy ostatních lidí. Pocit nepropojenosti a vzdálenosti, propasti jen prohlubuje mé občasné negativní stavy. Mám představu o komunikaci, která bude probíhat určitým způsobem. Ale pokaždé se přesvědčuji, že skutečnost, jaká nastala, byla dalece jinaká od mých předpokladů toho, jak druhý člověk bude reagovat. A buď propadnu lítosti, že jsem tomu člověku věřila, když jsem mu věřit neměla, nebo si naopak mou důvěru zasloužil a já nebyla schopna mu ji dát. Nebo vzteku na sebe, že jsem opět příliš dávala šancí lidem, které se pokaždé vymkly. A pořád dokola. Ptám se, kdy tenhle koloběh přestane. Vážně mě nebaví DOKOLA opakovat chyby ohledně důvěry k lidem, zažívat další zklamání a špatné pocity, protože jsem holt nedokonalá.
A tak od matrixu mám pořád vtiskovanou nálepku "smutný klaun", co sice lidi může bavit, ale z obojích stran nás dělí nepochopení, kdy místo zábavy se stává smutek a ze smutku se dělají šprýmy/čímž přibývají další šrámy na duši a propast se zvětšuje.
Pouze se mohu snažit zmírňovat dopady těchto nežádaných jevů-projevů, je to však jenom taková náplast, ne přímo hojení. A dál mi matrix podsouvá program, že když uvěřím tomu nesprávnému člověku, že mám mít z toho špatné pocity až depku, protože jsem přece selhala a zůstala sama. Že se naplnilo opět to staré "pro dobrotu na žebrotu". Že se lidé, na které jsem spoléhala, na mě vykašlali. Nebo naopak, že já způsobila bolest tomu, komu jsem nedovedla tu důvěru dát. A že takový střet s realitou musí přeci bolet!
Tohle odmítám dále podporovat. Jste OK? Stačilo vám to? Mně rozhodně ano!
Dívejte, přátelé, kteří ještě zbyli a plus lidé budoucnosti, kteří ještě neztratili schopnost a smysl pro přátelství...bude úplněk, tento připadá na 31.3.2018, v sobotu. Je to čas rozjímání a to je nejlepší doba se zbavit starých nefunkčních vzorců, ostatně podobně je tomu při každém úplňku. A já tu chci nechat zemřít a odejít tohle staré trápení s nálepkou "smutný klaun". Nyní má odejíti. Tak se staň!
(podotýkám, že během tvoření tohoto článku ke mně přišli během chvilky 4 kolegové/kolegyně a naopak se ke mně chovali mile, citlivě a bez výsměchů, chápavě...takže věci se dějí a fungují, že by andělské povzbuzení? :-) ) Děkuji.