Víte proč?
Dnešní řádky budou věnovány odpovědi na to, proč tu vlastně něco píšu, ačkoliv původně jsem se chtěla zaobírat obrazovým světem. A také, proč je to vše směřováno a směšováno s vyššími dimenzemi, paralelními světy, s krystalickou říší, archanděly atd.
Dnes se změnilo počasí. Jasně, klesl mi dopamin a... jsem opět zranitelná a náchylná na debilní kecy nebo kecy, které nebyly míněny zle, ale v tuto kritickou chvíli mi to tak mozek překládá! Jdu teda domů nebo ještě lépe se nechám kolegyní svézt a na otázku, co budu dělat doma, odpovím: Dám si první pomoc- čokoládu. Je mi psychicky blbě a zlom nastal asi kolem 14.hodiny. Opravdu se v tu dobu zatáhlo a začlo poprchávat. Do té doby se trefil jiný kolega a pak už mi každá interakce s člověkem přišla tak cizí, vzdálená, ledová až protivná.
Poznala jsem lidi, kteří jednali ledově...že mi nyní v práci, jaká mě opravdu baví a mám ji ráda, přijdou i pracovní kontakty a vztahy...velmi vřelé! A je to tak toužené si udržet takové vřelejší píky a udělat z nich stabilní přímku, kdy je vřelost a ochota a taková ta pohoda vlastně stálá..néé občasná a když se to jen hodí a pak zas nic /to mi neprospívá, dělal mi to tak otčím, napřed jak led na všechno, odmítal se mnou mluvit, když bylo zle...a pak najednou přišel a jakoby nic, úsměv sám a tak jsem mu zas něco řekla víc ze svého světa a...zase jsem narazila na ten led. Už toho mám dost. Táhne mi na třicet a tohle mě nebaví a dokolečka s tím bojovat nehodlám. Nejde to.
A tak po práci s těmi, co si tykám...můj sen je být co nejdelší čas na nějakém dýchánku s nimi a propojit fantazie a světy jako přátelé...a v práci klidně jako pracovně kolegové vlažněji zas...pokud budou opět zaručeny vřelejší chvíle přátelské a úlet na vlně archandělské mimo práci...úlet na vlně světelné :) už se usmívám! a před chvílí mě přemohl pláč, protože si lidé sebe navzájem neváží a furt se hraje na nějaký odstup. Mrzí mě to. Přeji si více chvil přátelských a jistotu toho, že to povedeme dále a lépe ...pospolu. Ne sami a ne vedle sebe...pospolu.
Taky to může být past a já tu marním čas trávením nářku na této virtuální zdi....a zamotávám se ve víru vlastních pochodů a lidé nejsou takoví psí čumáci, jak jsem je viděla před hodinou...a proto je pro mě tolik důležité se vzdálit občas na nějakou dobu od nich, abych získala opět nadhled a rovnováhu. Udělám si procházku, klidně i na tu poštu, kam jsem se před tou hodinou necítila.