Vteřina otevření a dopis
03.07.2020 07:42
Seděla na obědě a domnívala se, že půjde o další docela obyčejnou chvíli, prostě se nají, aby poté pokračovala v práci.
Tu si ke stolu přisedl kolega, popřála mu dobrou chuť. V hloubi duše na něco čekala, na jiskru radosti, oživení, zkrátka tu esenci, jaká vyzývá k životu a dává sbohem něčemu, tolikrát již hluboko proklínané depresi.
Co následovalo, vskutku dlouho neviděla. Modlitbu před jídlem. Netušila proč se jí stalo tohle, a sice, vyhrkly jí slzy pohnutím, dojetím. Kolega si toho všimnul a otázal se, co se tedy děje.
"To nic, prostě se stalo..a vlastně jsem ráda, že se stalo a..ehm děkuju!" Spěšně se zvedla se slovy omluv, že již musí jíti. Za rohem na chodbě již dala plně průchod slzám. Hlavou, srdcem a celým vědomím jí proudily obrazy a vzkazy volající jeden přes druhý: a to je ta citlivost velká převelká a v ní požehnání, láska od Vesmíru, Zdroje či Boha (každý si vybere, co je mu nejbližší), jež přináší blaženost skrytou za předchozími utrpeními a smutky, radost a milost v úlevě a lásce věnována... šepot andělů...a nic už nebude nudné, neživé... obrovská tíha smutku ať z Tebe opadne... však teď už tu jsou duše lidí, kteří dovedou pochopit tu citlivost, a že není pak třeba tolik vysvětlovati, ubírat se k únavě vedoucímu obhajování toho, proč a nač jsi udělala ten který krok, skutek.
Doufala, že kolega bude v klidu pokračovat v obědvání. Ale ohlédnul se po ní a spatřil její již hojně uslzenou tvář.
"Bylo to nějakou situací nebo proč takový pláč?" Dívka se ztěžka několikrát nadechla a vydechla, aby sebrala čas a sílu to říct: "V tomhle světě, každý den je vše stejné a když jiné, tak horší a lidi si ničeho neváží...dlouho jsem neviděla to, jak se někdo opravdu... jakože opravdu dokáže zklidnit, zvnitřnit, nu pomodlit před jídlem a poděkovat za dary... A pak je tu citlivost...je tu, že jsem přehlcená dojmy, všecko se mi ve vteřině otevřelo a nedokážu to vše ani říct, nemám tady jak, prosím, tak nemůžu odpovídat na vše... cítím volání domů. Radost, bolest, smutek, láska.. vše se slévá do jednoho, víš co, potřebovala bych si nechat udělit zas pracovní úkol, abych se pozorností přesměrovala, no a po práci si to budu dál rozjímat."
Jak povídala, vnímala jeho úlevu, tak nakonec řekl: "Vše je v dobrém, přichází nám do života jen toho tolik, co zvládneme. To chce čas."
Po práci doma se otevřela tomu toku informací, vědomí napojené. A viděla nejprve ty nejhorší scénáře, hádky s těmi, které milovala. Ale nikdy jim to neřekla. Z jejich soudů, které oni na ni pouštěli v jejích představách bylo: "Ty totiž myslíš jen na sebe!" Pak techno hudba, a mezi tím slova "láska se někdy schová a skrytá zůstává".
"Proč říkáš někdy takové věci, kdy se vlastně projevuješ tak, že Ti na něčem či někom nezáleží? Pak na druhou stranu uděláš zase něco ujetého jako z komedie, hodně béčkové komedie".
Málo věříš...
Pak se viděla, jak píše dopis, po její pravici bdí archanděl Gabriel, po levici Michael, aby jí dodali um, odvahu a smysl pro jemnost a spravedlnost to vše vyjádřit. A píše dopisy...nejen jeden, jak si zpočátku myslela. Dnes je dopis vzácnost, většinou se posílá mail, esemeska a tak. Oslovuje bratra, maminku, tatínka, oslovuje všechny ty blízko duše a tam:
Už nemůžu takhle dál fungovat, už je nemožné zakazovat sobě radost v domnění, že budu pomluvena a co si druzí pomyslí, ne nemohu se řídit takovými zvyky, kterým jste mě učili. Mám se zbavit zákazů radosti, spokojenosti a projevování toho. Neboť pláče bylo mnoho již. Neboť tyhle sebezákazy vycházely ze strachu, že mi záviděno bude a že si v mém okolí případný nespokojenec proto na mě žáhu zchladí. Ale jenom mě to naučilo se bát a bát se zbytečně. Avšak nebyla nikde odpověď ani návod, jak naložit s těmi, kdož se chtějí podílet na závisti a ničení plodů radosti, proudu života.
Ale už to není tolik jen na mě nebo jen o mně, jestli se takový návod podaří najít.. alespoň někomu z nás, takže tu opět bude více lidí vnímajících tento svět jako veselejší místo/čas.
Nebudu říkat, že vás miluji tak moc a uznávám, někdy téma a věci zamluvím a slovy zkazím. Třeba jako: už jsem Tě otrávila, už mě určitě máš dost...tak radši půjdu.
Ne, to zase pochází z ošklivého pohledu na sebe sama. Ale není to ze srdce. Takže, než to slovy zase zazdím úplně :-D jako kdykoliv dříve tomu bývalo, až mi místo slov projevujících lásku, kterou jsem projevovat vždy chtěla, zbyly jen skutky mlčky konané, skutky naplněné zase tou láskou, nadšením, radostí! Ale častokrát za nimi ty dary, které si toliko přeji s vámi sdílet zůstávají neviditelné, bez povšimnutí.
A tak neříkám, že vás miluji. Tím bych to zase nejspíš přehnala, zkazila, zazdila.
Bratře, sestro, mami, táto...no víte jak?
A všem duším, které cítím tak blízko, vzkazuji jasně:
Mám vás prostě ráda! A ještě si pro nás přeji, aby se heslem života stalo "spojuji, myslím a miluji, tedy jsem".