Záblesk dávného věku- nebo ne až tak dávného ;-)
Prolétávám galaxiemi už hodně dlouho. Všude skafandr, vlastně neznám stav, kdy bych jej na sobě neměla. Všechny funkce mi v podstatě zajišťuje, hmm? Ale přesto něco chybí. Blíží se modrá planeta, zpomaluji svůj dolet- no gravitace si mě brzy urychlí sama. Nyní má rychlost je jen o něco málo větší než rychlost zvuku. Rozsvítila jsem se, okolní žár způsobený průletem atmosférou ale necítím, pouze jako vlny tepla a chladnějšího proudu. Už spatřuji zelený povrch keřů, trávy, lesů, skulím se do klubíčka a …ŽUCH! Pole se zaplo a dopad – cíl skončil pružením (kmitáním) uvnitř pole na místě, několik centimetrů nad zemí…a Zemí.
Stačilo pár minut. Nerozuměla jsem tomu, co se dělo dál, ale i kdybych měla přestat existovat, sundala jsem skafandr ze sebe, Slunce se mě dotklo — má kůže a jeho paprsky se setkaly. Nakonec jsem svlékla vše, prsty u nohou jsem zaryla do vlhké hlíny. Zcela obnažena jsem všemi smysly prociťovala Zemi, Slunce a živly. Už nechybělo nic a poznala jsem – miluji!